Stopy krve, Tanya Huffová

Huffová Tanya: Krevní pouta 2: Stopy krve

Druhý případ Vicki Nelsonové ji i čtenáře zavede na venkov. Někdo tam totiž zabíjí Henryho přátele. Že tito přátelé nejsou upíři, ji Henry ujistí hned, když se ji snaží přesvědčit, aby případ začala vyšetřovat. Jen jí zapomene prozradit, že je to spokojeně si na kanadském venkově žijící rodinka vlkodlaků, ale to Vicki brzy pozná sama. Stejně tak pozná, že nejen přestává být bez Henryho pomoci schopná vykonávat svou profesi, ale že nejspíš už brzy nebude schopná samostatně žít – a to jí není příliš po chuti. Snaží se tedy užívat si radosti vidoucích, dokud si užívat může.

Henry se tímto dílem v podstatě jen mihne, v centru dění jsou vlkodlaci a možnosti jejich integrace do většinové společnosti, neboť některé skutečnosti tradující se o této rase vlastně vůbec neplatí. Tak například: Kousnutí vlkodlaka z vás vlkodlaka neudělá. Vlkodlaci se s lidmi sexuálně nestýkají. Vlkodlaci vůbec nejsou krvežíznivé bestie živící se lidmi. Vlastně ani ve své zvířecí podobě nevypadají jako vlci, spíš jako psi některého velkého plemene. A to, že by schopnost proměny souvisela s měsíčními fázemi, je už vůbec jen lidská pověra.

Jenže pověry mají tuhý život, není tedy divu, že svou skutečnou podstatu vlkodlaci odhalují jen několika vybraným jedincům, ke kterým od tohoto případu patří i Vicki..

Vicki kromě detektivní zápletky řeší i svůj intimní život. Dlužno říci, že na rozdíl od Anity Blakeové, hlavní hrdinky obdobné série, jí nedělá problém volba mezi dvěma nápadníky. Docela bez výčitek svědomí totiž míní udržovat intimní vztah s oběma. Je přece dospělá nezávislá žena a do jejích vztahů jí nemá nikdo co mluvit. Kdyby byl Henry v tomto směru jen trochu vstřícnější, už dávno a ráda by se s ním spojila nejen pracovně.

Nakonec zdárně vyřeší všechny komplikace, které se jí při řešení vražd vlkodlaků postaví do cesty, vrah je odhalen, potrestán, Vicki spokojena, jen Mikovi Cellucimu pořád vrtá hlavou, jak to s tím Henrym je. Stále totiž zatvrzele odmítá připustit existenci takových nesmyslů, jako jsou upíři, démoni a vlkodlaci.

Další případ Vicki Nelsonové je tedy ukončen a čtenáři se mohou těšit, že příště bude řešit nějaký nový, zvláštní a neobvyklý, ve kterém se neobejde ani bez pomoci upíra, ani bez pomoci policisty.

Příběhy série Krevní pouta jsou detektivkami, ve kterých je existence nadpřirozených bytostí sice důležitá a funkční, ale přece jen ozdoba. Vicki Nelsonová je jako soukromá vyšetřovatelka úspěšná a pomoc Henryho Fitzroye jí je nejen vítaná, ale postupně se stává nezbytnou, i když jí způsobuje malou komplikaci: Mike Celluci není ochoten se jen tak lehce smířit s existencí dalšího muže (navíc s tak nejasným původem) v jejím životě. O komplikace v detektivní práci i v osobním životě se autorka Vicki stará v míře přiměřené, nehraje si přitom na žádnou hlubokomyslnou literaturu řešící zásadní filozofické problémy lidstva – a to je příjemné. Své hrdiny líčí sice se vší vážností, ale přesto s lehkým nadhledem, a nadpřirozené rasy do reálného prostředí zařazuje přirozeně a uvěřitelně.

Sice se jí (aspoň u nás) podařilo vpadnout doprostřed upíří mánie, takže mezi všemi těmi Stmíváními, Upírskými deníky, Označenými, či jak se všechny ty série jmenují, tak trochu ztrácí, ale kdo má rád dobrodružné čtení, ten může po Stopách krve sáhnout bez zábran. Trocha romantiky nikoho nezabije a tady je navíc užita v míře pro detektivky povolené.

I vnější podoba knihy odpovídá obsahu. Obálka dýchá takovým mile starosvětským dojmem a to, co slibuje, rozhodně není v rozporu s obsahem, přestože se děj odehrává v minulosti jen velmi nedávné. Způsob podání děje je však mnohem bližší příběhům Arthura Conana Doyla než Jiřího Kulhánka.

Zkrátka a dobře, pokud máte před sebou osamělý večer a nevadí vám občasné lehké zamrazení v zádech, neváhejte ho strávit ve společnosti Vicki Nelsonové a Henryho Fitzroye. Uvidíte, že vám tak uběhne mnohem rychleji.

  • Tanya Huffová: Stopy krve
  • vydal: Brokilon, Praha 2009
  • přeložil: Pavel Musiol
  • obálka: Lukáš Tůma
  • 304 stran / 238 Kč
28. ledna 2010, Zdena Štouračová