Jan Kotouč vidí lidstvo dosti kriticky a není se co divit. Autor military sci-fi Pokračování diplomacie a Tristanská občanská válka a space opery Příliš blízké setkání se v rozhovoru pro Fantasya.cz rozpovídal nejen o své inspiraci historickými událostmi, ale také nechal nahlédnout pod pokličku sektoru Hirano, v němž se jeho příběhy odehrávají.

Bývá u nás spíš zvykem, že autor začíná povídkovou tvorbou, postupně proráží v literárních soutěžích, získává popularitu a nakonec vydá román. Jak se podařilo hiranoverzu zaujmout pozornost nakladatele?
Jedna ze základních pouček pro začínající autory je, aby psali takové příběhy, jaké sami mají rádi. Toho jsem se držel – a dopadlo to takhle. Vždycky jsem četl radši velké romány než povídky. Mám rád, když má příběh prostor se pořádně rozjet, když mají postavy možnost se hezky rozvinout. No, a ze stejných důvodů mám nejradši velké série. Sektor Hirano jsem tedy od prvotních poznámek bral jako sérii, která vede odněkud někam. Nakladatel si tak nějak našel mě, když jsem napsal první novelu z Hirana – Příliš blízké setkání – a poslal to do Ceny Karla Čapka. Tam vyhrála ve své kategorii a Egon Čierny byl jedním z porotců. Brzy mě kontaktoval a zeptal se „jestli bych neměl zájem o spolupráci“. Ten jsem samozřejmě měl. Hiranu pomohlo, že úvodní knihy – Příliš blízké setkání i Pokračování diplomacie jsou v zásadě samostatné, i když z jednoho světa.

Jak bys blíže představil sektor Hirano čtenáři, který se s tvými knihami ještě nesetkal?
Sektor Hirano se nachází ve vzdálené části naší galaxie, kterou osídlili lidé v několika kolonizačních vlnách. Jako první přilétli kolonisté na planetu Kasimir. Ti byli první, nejlépe vybavení, a brzy začali z Kasimiru osidlovat dceřiné planety. Potom přišla druhá vlna, kde byly osídleny další planety, které postupem vytvořily Astonskou unii, Ballingtonské společenství nebo Sinaj. Kolonisté z druhé vlny byli také dobře vybaveni. Potom ale Země začala do sektoru Hirano posílat hlavně lidi, kterých se chtěla zbavit, a tak přišla třetí a čtvrtá kolonizační vlna, kdy byly osídleny desítky planet. Jejich kolonisté ovšem neměli dostatečné vybavení a rychle se stávali kořistí pirátů a velice pomalu se stávali soběstačnými. Tyto světy tvoří oblast, které se říká Kolonizovaný prostor. No a v tomto prostředí se odehrává současný konflikt v sektoru Hirano – odehrávající se asi 700 let v naší budoucnosti -, kde je na spadnutí válka mezi rozpínavým Kasimirským císařstvím a Obrannou aliancí, kterou tvoří ostatní vyspělé státy. Kasimirský císař používá jako hlavní argument pro expanzi to, že obyvatelé Kasimiru zde byli první, byli nejlépe vybíráni a vycvičeni a jsou přirozeně nadřazení ostatním, obzvláště lidem z Kolonizovaného prostoru.

Novinář by měl mít soudnost a nezveřejňovat informace, které by mohly ohrozit životy nebo zhoršit situaci, jenom proto, aby měl svůj příběh.

Jak se vlastně rodí takový vesmír? A do jaké míry jsou podobnosti mezi některými prvky z našeho světa a „hiranoversem“ náhodné, nakolik se jedná o cílenou inspiraci – a jakou roli sehrála autorova „profesionální deformace“?
Vesmír se rodí kousek po kousku. Není to, že bych si sedl a řekl si „tak a teď si udělám vesmír“. Nápady ke mně přicházejí postupně a nemusím nad nimi aktivně přemýšlet. Napadne mě nějaká postava, nějaká událost, nějaký kousek do mozaiky. Myslím, že až tři čtvrtě roku potom, co jsem začal „hiranoversum“ vymýšlet, jsem si napsal nějaké poznámky. Co se profesionální deformace týče, nevím, kterou přesně myslíš, mám jich několik. Samozřejmě miluju historii, takže paralely tam jsou úmyslné, ale spíš tak naťuknu, než že bych hodil nějakou historickou událost do vesmíru copy/paste stylem. Některé části v Pokračování diplomacie mohou čtenářům připomenout kubánskou raketovou krizi, v Tristanské občanské válce zase můžeme najít paralely se španělskou občanskou válkou nebo s korejskou válkou. Ale všechno to jsou spíš jen ťuknutí pro úvod, průběh událostí se potom liší.

Potom mám spoustu dílčích deformací. Těch pár semestrů psychologie na mě asi zapůsobilo víc, než jsem tušil, proto jsem třeba do příběhu dal celý vědní obor psychologická analýza a pasáž, kde se Lynn Lybaertová snaží odhadnout, kdo z přítomných je zrádce, tím, že se na ně dívá a analyzuje jejich řeč těla, jejich chování apod. Možná to zní jako fantasmagorie, ale musíme si uvědomit, že psychologie je věda stará jen něco přes sto let a nemáme ponětí, jaké objevy nás v ní čekají. Když byla chemie stará něco přes sto let, lidé se snažili vyrábět zlato z olova. Psychologie je opravdu v raném stádiu a lidé o lidské mysli nevědí skoro nic.

Přečtěte si recenzi Jany Poláčkové na Tristanskou občanskou válku I a II

Měla jsem na mysli především tvé studium žurnalistiky. Jinak v Tristanské občanské válce hrají výraznou roli i média, respektive způsob informování novinářů o průběhu války. Vzhledem k nedávným událostem ve světě se přímo nabízí otázka – jak se díváš na působení žurnalistů ve válečných zónách?
V Tristanu možná válečné korespondenty zobrazuji trochu negativně, protože prostě ti konkrétní, co tam byli, hrají negativní úlohu v příběhu. Válečné zpravodajství je těžká a poměrně nebezpečná práce, kterou chápu jako nutnost. Informace jsou v dnešní době potřeba. Novinář by měl samozřejmě mít soudnost a nezveřejňovat informace, které by mohly ohrozit životy nebo zhoršit situaci jenom proto, aby měl svůj příběh. Potom jsou samozřejmě novináři, kteří cestují spolu s vojáky jedné ze stran. Ti jsou potom pod přísnějším dohledem a nemohou zveřejnit úplně všechno, ale to je cena za to, že mají přístup přímo ke zdroji. Cenzura je holt někdy nutná, ale jestli je motivovaná politickou snahou nezveřejňovat nepříjemné informace nebo jen zájmem o bezpečnost vojáků, to se liší zemi od země a případ od případu.

Moje vedlejší postavy se „bouří“ tak, že se z nich stanou hlavní postavy

Jak vlastně vytváříš hlavní hrdiny, odkud bereš inspiraci? A řídí se postavy naplánovanou dějovou linkou, nebo se mají sklon „bouřit“ proti svému autorovi?
Jak která postava a jak kdy. Je pár postav, které si vytvářím detailně a přemýšlím nad nimi, odkud jdou a kam míří. To je třeba Sean Tyler, Vivian Evansová, Justina Tarziniová nebo Michael Kowalski. Potom máme postavy, které měly původně malou roli, a ta se nějak rozrostla. To je třeba případ kapitána Suna Lin-shina. V Pokračování diplomacie měl jenom štěk, a na nic jiného neaspiroval. V Tristanské občanské válce je kapitánem Tylerovy vlajkové lodi, a v připravované Hirano knize je jednou z ústředních postav a třetina románu je z jeho pohledu. A to jsem opravdu nečekal, že se takhle rozroste. Tohle je jeden ze způsobů, jak se moje vedlejší postavy „bouří“ – stanou se z nich hlavní.

Kterého z protagonistů/pro­tagonistek hiranoversa bys bral jako spolubydlící a proč?
Asi Michaela Kowalského. Jsme si podobní, on je takový ten „intelektuál v terénu“. Zazobanec z univerzity, co se rozhodl jít do boje, protože měl za to, že dělá správnou věc a věděl, co je v sázce. S Tylerem bych nebydlel, toho si nějak představuji, že chrápe. Vivian nebo Justina by se mnou asi na bytě být nechtěly. Lynn Lybaerová možná jo, vzhledem k tomu, že to byla první postava pojmenovaná po skutečném člověku a to jedné mojí velmi dobré kamarádce z Belgie.

V budoucnosti budou lidé dělat stejné sviňárny jako dnes… nebo horší

V Pokračování diplomacie se objevilo taranování lodí (jedna z vesmírných lodí cíleně narazí v plné rychlosti do jiné), v Příliš blízkém setkání došlo na nasazení atomových bomb proti obydlené planetě a následná genocida inteligentní mimozemské rasy, v tvé poslední knize se do arzenálu použitých strategií přidaly i biologické zbraně. Už z toho plyne, že své postavy zrovna nešetříš. Máš nějaké hranice, kam až hodláš zajít?
To je těžká otázka. Řekl bych, že jako autor se trochu distancuji, ve smyslu, že píšu hlavně o lidech. A lidi vymysleli taranování (což v určité době byl celkem běžný námořní manévr, i když ve vesmíru, když se srazí dva křižníky letící se zrychlením stovek kilometrů za sekundu na druhou, to nadělá trochu větší paseku, než když do sebe ťuknou dvě plachetnice), stejně tak vymysleli genocidu i biologické zbraně. Myslím, že v budoucnosti budou lidé dělat stejné sviňárny jako dnes… nebo horší. Někdy mám dojem, že se až bojím některé situace opravdu vyhrotit. Takže hranice opravdu mám. Ale jako student historie vím, že hranice se běžně posouvají…

S Tristanskou občanskou válkou se nerozlučně pojí nasazení snippet – série na sebe navazujících ukázek textu. Jak ses dostal k tomuto nápadu? A neprotestoval příliš nakladatel?
Snippety začal používat americký spisovatel Eric Flint, a dnes jeho stránky hostují snippety z připravovaných románu spousty jiných autorů, jako jsou David Weber nebo David Drake. Ten nápad se mi natolik líbil (a těch pár let studia marketingu a PR mi napovědělo, že to bude možná účinné a bude to lidi bavit), že jsem ten koncept okopíroval. Nakladatel neprotestoval, měli jsme stanovený limit, kolik se ve snippetech maximálně zveřejní a dál to neřešil. Taky to viděl jako dobrou propagaci připravovaného románu.

Povídka je i dobrý způsob, jak důkladněji popsat postavu, která se v románu ztrácí mezi spoustou jiných figur

Jak se vlastně autorovi novel a románu píše taková povídka?
Říká se, že opravdové umění se pozná podle toho, jak autor píše povídky. Romány jsou prý jednodušší. Nevím samozřejmě, co je na tom pravdy, ale za geniálního povídkáře kalibru Jirky W. Procházky se rozhodně nepovažuji. Povídku používám buďto jako kratší příběh z nějakého mého světa – jako je třeba Malá apokalypsa -, nebo jako takovou krátkou hříčku. Hříčka je to, co by v Ceně Karla Čapka označili za mikropovídku. Takový nápad, krátká věc. Jinak ale k povídkám přistupuju spíš jako Robert Fabian nebo David Weber – kratší příběh z velkého světa. Píšou se mi poměrně dobře. Malá apokalypsa byla první regulérní povídka, kterou jsem napsal za dlouhou dobu, a bavilo mě to. Je příjemné se občas ponořit do psaní něčeho, co nebude mít tři sta a více stran. Rozhodně se k povídkování z Hirana i odjinud vrátím. Mám námět na povídku o Tylerovi, o Justině Tarziniové i o Michaelu Kowalském.
Povídka je i dobrý způsob, jak důkladněji popsat nějakou postavu, která se v románu ztrácí mezi spoustou jiných figur. Zatím je to ve fázi příprav, ale v budoucnu počítám i se sborníkem z Hiranoverse, kde kromě mých výtvorů budou povídky z Hirana od jiných autorů. Rád bych občas pozval jiné autory na napsání povídek, podobně jako z „Honorverse“ vycházejí sborníky od jiných autorů, nebo jako když J. Michael Straczynski občas nechal napsat epizodu Babylonu 5 jiného scénáristu. Ale pořád to bude můj vlastní svět, ve kterém si hraju hlavně já. Otevřenou sérii jako JFK nebo Warhammer neplánuju.

Když je něco originální proto, že nikoho jiného by taková blbost v životě nenapadla, tak to není zrovna ideální

Jaké tři věci bys poradil začínajícím spisovatelům, chystajícím se vrhnout s velkými ambicemi do víru literárních soutěží?
Je toho spousta, co lze doporučit. V první řadě by měli psát příběhy, jaké je samotné baví číst. Neměli by se snažit být křečovitě originální nebo nesví v domnění, že „to se chytne“. U literárních soutěží je problém, že porotci se musí prokousat doslova přes stovky příspěvků, a je třeba je nějak upoutat. Přesto ale říkám, že je důležité psát to, co vás baví a když se to zpracuje dobře, bude to bavit i někoho jiného (nikdo z nás nemá tak unikátní vkus, že by se mu líbilo to, co nikomu jinému). Na to bych rád navázal další radou: Originalita je dobrá věc. Originalita za každou cenu dobrá není. Být originální není zárukou kvality. Když je něco originální proto, že nikoho jiného by taková blbost v životě nenapadla, tak to není zrovna ideální. Je dobré čtenáře překvapit a udělat něco, co nečeká, ale zároveň by se autor neměl bát použít nějaký osvědčený koncept. Vzájemně se to nevylučuje. Já si taky radši přečtu stokrát okopírované, ale dobře zpracované klišé než křečovitou blbost, které je náhodou originální. Třetí rada bude klasická: betačtenáři, betačtenáři, betačtenáři. Nepiště v bublině, obklopte se lidmi, kteří jsou chytřejší než vy, dávejte jim přečíst svoje povídky, a nebojte se kritiky. Nejhorší možný betatester je ten, které vám řekne „Jo, je to dobrý.“ Na druhou stranu, druhý nejhorší je ten, který vám řekne „Je to strašná sračka, seš debil, co znásilňuje literaturu a nechápeš to pravé umění.“ Dobrý betatester vám řekne „Je to blbý kvůli tomu, tomu a tomu a měl bys udělat tohle, tohle a tohle, abys to vylepšil.“

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).