Harper Blaineová byla tuctovým soukromým očkem. Dokud nezemřela – na dvě minuty. Nyní je z ní Šerochodec – překračuje tenkou hranici mezi světem živých a říší paranormálních jevů. A zjišťuje, že nové schopnosti jí přinášejí celou řadu „podivných“ případů. Těsně před Halloweenem je Harper najata univerzitní výzkumnou skupinou, která se pokouší stvořit umělého poltergeista. Vedoucí experimentu má podezření, že fenomény někdo finguje, ale Harper při vyšetřování odhalí něco docela jiného: povedlo se jim stvořit ducha. Poté co jeden z členů skupiny brutálním a nevysvětlitelným způsobem zemře, Harper musí vypátrat, zda je vrahem samotný duch… nebo obyčejná lidská bytost.

Jela jsem do Lupoldiho bytu ve čtvrti Fremont. Už padal podzimní soumrak a vzduch voněl jako před deštěm. Věděla jsem, že adresa je poblíž sochy trola pod mostem Aurora. Je to taková obrovská betonová příšera, která vylézá zpod mostu a napřahuje se, aby rozmáčkla zastaralý model volkswagenu. Trol spolu s maketou rakety, která je součástí jedné budovy, a také s bronzovou sochou Lenina v zahrádce jedné fastfoodové restaurace byly typické pro toto místo, místními lidmi nazývané „střed vesmíru“ nebo „seattleská Haight-Ashbury“, a to navzdory přílivu zbohatlíků v poslední době. V téhle malé čtvrti se vždycky špatně parkuje a nejhorší je to v době, kdy lidi končí v práci, takže jsem to ani nezkoušela. Nechala jsem starý rover na placeném parkovišti u supermarketu na Fremont Boulevard a zahájila výšlap do kopce.

Série Šerochodec na Fantasyi:

• Šerochodec – ukázka, exkluzivní ukázka

Ulice byla zacpaná policejními auty. Při tom pohledu mě zamrazilo v zádech. Zastavila jsem se před domem a prohlížela si jej; byl zahalený do chmurné žlutočerné mlhy. Přimhouřila jsem oči a pokoušela se odhalit, co se mohlo skrývat pod závojem Šera, ale zachytila jsem pouze zmatené útržky siluet a stínů.

Vyrušil mě hlas, který promluvil těsně vedle mého ucha. „Něco vás v tom domě zajímá, slečno Blaineová?“

Zatřásla jsem hlavou a zaostřila zrak na muže stojícího přede mnou. Detektiv Rey Solis: šlachovitý, tmavovlasý kolumbijský přistěhovalec s tváří zvrásněnou jako povrch Marsu. Naposledy jsem ho viděla před rokem, kdy jsme oba hledali téhož svědka, jenž ujel od dopravní nehody. Pohled jeho mírně šikmých očí byl stejně neproniknutelný jako jindy, ale teď jsem zbystřila, neboť ho obklopovala netypická rudo-oranžová záře. Bylo možná užitečné vidět auru, když jsem z toho dokázala něco vyvodit, ale z téhle konkrétní barvy jsem byla trochu nesvá.

„Myslela jsem si, že mě tam něco zajímá.“

„A teď už si to nemyslíte.“

Chtěla jsem pokrčit rameny, ale asi by to vyznělo špatně. „Nevím. A vy?“

„Vražda.“

Udělalo se mi zle. Solis mě pozoroval. Pohlédl na budovu, pak znovu na mě.

„Chtěla jsem si promluvit s nájemníkem v bytě číslo sedm. Služebně.“

„Váš klient?“

„Ne, jen sbírám informace ohledně případu.“

Solis malinko naklonil hlavu. „Pojďte za mnou.“

Následovala jsem ho do staré cihlové budovy a nahoru do druhého patra. Koberec ve staré potemnělé chodbě páchl zatuchlinou a rozléhaly se tu hlasy a zvuky z televizorů, jak zvědaví sousedé vykukovali z bytů. Čím víc jsme se blížili k číslu sedm, tím více se mě zmocňovala mrazivá úzkost.

Dveře byly otevřené, vycházelo z nich jasné světlo a uvnitř se to hemžilo kriminalisty, kteří sbírali vzorky pro laboratoř. Fotograf už dokončil práci a zrovna vyšel ze dveří, když jsme se zastavili před prahem. Solis stál zády k místnosti. Když jsem se na něj dívala, mohla jsem si prohlédnout byt, aniž bych vstoupila na místo činu.

Byl to malý byteček bez ložnice; ve zdi, která dělila pokoj od předsíně, byla složená vyklápěcí postel a nalevo od dveří byl dlouhý pult, který sloužil jako kuchyňský stůl. Pod oknem stálo opřené kolo zamknuté na zámeček ve tvaru U. Vpravo byla toaleta a koupelna a na zdi byl krvavý otisk, který tvarem a velikostí odpovídal mužské postavě. V místnosti se vznášely vrstvy mlžných vzpomínek a siluety, jež tu po sobě v Šeru zanechali bývalí nájemníci. A také husté, rozvířené červenočerné miasma. Pach jódu a střelného prachu vytvářel zvláštní podtón k výparům z kyanoakrylátu používaného k odebírání otisků prstů, až jsem se zachvěla a zalykala se náhlou kyselou pachutí v ústech a stísněným pocitem v hrudi.

Solis si všiml, jak se otřásám kašlem. „Ještě jsme nedokončili identifikaci, ale předpokládáme, že obětí je nájemník bytu. Mohla byste ho identifikovat?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Nikdy jsem se s ním nesetkala. Měl se dnes objevit u jednoho pokusu v laboratoři na univerzitě Pacific Northwest, ale nedostavil se. Přišla jsem sem, abych zjistila, co ho zdrželo.“

Koroner se již chystal dát tělo do pytle. Leželo tváří dolů, celé pokroucené, na pomuchlaném koberci přímo pod krvavým otiskem na zdi. Jak je ukládali do vaku, zdálo se podivně vláčné, znetvořená hlava plandavě spadla a já na okamžik pohlédla mrtvému do tváře.

Málem jsem vykřikla. Ucouvla jsem o krok, křečovitě jsem zavřela oči a zakryla si ústa rukou. Šok z té rány začal pomalu odeznívat. Solis mi položil ruku na rameno, ale setřásla jsem ji. „Co mohlo tohle způsobit?“ ptala jsem se naléhavým hlasem. Pomyslela jsem si, že jestli tady tělo leželo několik hodin, mělo by být spíš ztuhlé.

Solis chvíli přemýšlel a pátral pohledem po mně a po předsíni, jako by tam někde byla ukrytá odpověď. Sledoval muže, kteří odnášeli mrtvolu. Pak mi naznačil, že s ním mám vyjít zase ven z domu.

Dívali jsme se, jak nakládají černý pytel do diskrétní modré dodávky a odjíždějí. Oba dva jsme se nadechli chladného vlhkého vzduchu, aniž bychom na sebe pohlédli. Na konci ulice se sešel malý hlouček lidí, ale drželi se dál a nechali nás na pokoji.

Nakonec Solis promluvil. „Ještě si nejsem jistý. Vypadá to, že s ním někdo mrštil o zeď. Možná nehoda.“ Neznělo to moc přesvědčivě. „Pracujeme na tom. Napadá vás něco? Něco kolem pokusu, na který se nedostavil?“

„Kdy k tomu došlo?“ zeptala jsem se a snažila se zaplašit náhlou vzpomínku na tančící stůl.

„Před několika hodinami. Snad před třemi. Po pitvě budu vědět víc. Co víte vy?“

Zírala jsem na Solise a usilovně přemýšlela. Lupoldi zemřel před začátkem seance – v době, kdy jsem obědvala s Quintonem. Měla jsem nepříjemný pocit. Stále jsem viděla před očima události z budovy St. John Hall, a přestože jsem si doteď myslela, že se Tuckman mýlí, najednou se ani mně nezdálo, že by tohle svedl poltergeist sám o sobě – ať už skutečný, nebo uměle vytvořený. Bylo to absurdní, ale věděla jsem skoro jistě, že Solise by minimálně jedna z těchto souvislostí nezajímala. Někdo, kdo dokáže fingovat psychokinetické jevy, by zrovna tak mohl dokázat mrštit mužem o zeď stejně jako zběsile pohybovat stolem. Falešný duch by Solise nejspíš příliš nenadchl, že jsem znala zavražděného, to už možná ano.

Zdráhavě jsem spustila: „Ten pokus je součástí psychologické studie na univerzitě. Jeden výzkumný pracovník si mne najal, abych zjistila, zda někdo z jeho skupiny experiment sabotuje, a průběh dnešního sezení se trochu zvrtnul. Jméno Marka Lupoldiho jsem dostala spolu s touto adresou a mám zjistit, proč se neukázal na seanci a jestli věděl něco o tom, proč se dnešní experiment vymkl kontrole.“

Solis významně mlčel. Čekal, co řeknu dál.

„A já jsem ho vlastně znala,“ přiznala jsem.

Pomalu mrknul a mírně kývl. „Odkud?“

„Pracoval v antikvariátě Old Possum’s pár bloků odsud. Znala jsem ho jen jako Marka, nespojila jsem si ho s tím příjmením, dokud jsem mu dnes nepohlédla do tváře.“ Znovu jsem se otřásla, teď ještě víc – a pranic to nesouviselo se studeným deštěm, který se právě spustil. Lupoldi už nebyl pouhým jménem na seznamu nebo někým, kdo zemřel strašnou smrtí. Byl to někdo, kdo zemřel strašnou smrtí, a koho jsem znala, i když jen od vidění. Ta událost se mi nejevila jako nehoda, stejně jako Solisovi.

Určitě si všiml hloubavého výrazu v mé tváři. „Slečno Blaineová, nemusím vás, doufám, varovat, že nemáte mařit vyšetřování tohoto těžkého zločinu.“

„Ty dva případy spolu nemusejí souviset,“ namítla jsem. „Nebudu se vám plést do cesty. Jen nemůžu přestat pracovat na svém případu, kdyby se zkřížil s vaším. Když ale narazím na informace, které by vám mohly být užitečné, podělím se – co vy na to?“

„A co když to provedl váš klient?“

„Pak mi pravděpodobně nezaplatí a já ho s lehkým srdcem prásknu policii,“ odpověděla jsem.

Solis se málem usmál. „V pořádku.“

Už jsem skoro odcházela, ale na poslední chvíli jsem se zastavila a ohlédla se: „Hodlám teď jít do antikvariátu Old Possum’s Books, znám majitelku a můžu jí položit pár otázek ohledně Lupoldiho. Mám jí sdělit tu smutou zprávu, nebo to mám nechat na vás a vašich lidech?“

„Řeknu jí to sám. Chci si později popovídat se zaměstnanci.“

Kývla jsem a vydala se dolů z kopce. Nemohla jsem z hlavy vyhnat ani Markovu smrt, ani možnost, že by s tím mohlo být spojeno něco paranormálního – Šero v Markově pokoji působilo natolik nezvykle, že se to nedalo přehlédnout. Představa vymyšlené entity s vražednými sklony mi neseděla, ale nebyla jsem si jistá, koho tentokrát řízne Occamova břitva: poltergeista, nebo obyčejného vraha z masa a kostí?

• překlad: Petra Kubašková

Redakce Fantasye doporučuje podobné série:

1. Ilona Andrews (série Kate Daniels)

• Magie mrtvých – ukázka z knihy, recenze
• Magie spaluje – ukázka z knihy, recenze
• Magie útočí – exkluzivní ukázka, recenze

CHTĚL JSEM BÝT NÁJEMNÝM ŽOLDNÉŘEM A ILONA ZASE SLAVNOU VĚDKYNÍ, rozhovor s Ilonou Andrews

2. Kim Harrison (série Rachel Morgan)

• Mrtvá čarodějka přichází – ukázka, recenze
• Hodný, zlý a nemrtvý – ukázka, recenze
• Nikdy nezemřít – ukázka, recenze

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).