Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677

Noční směna, Edie Spenceová 1, Cassie Alexander

alexander-cassie-nocni-smena

Vteřinu jsem zůstala ochromeně stát. Zapomněla jsem panu Listopadovi znovu připoutat pravou ruku. Vytáhl si dýchací trubici. Nedostatečná ventilace = jistá smrt. Monitor srdeční akce nad jeho postelí hlásil nejdřív fibrilaci, pak zástavu.

Charles se kolem mě prohnal jako blesk, nastavil postel do resuscitační polohy a ukázal na mě: „Resuscitační vak, dělej!“

Polkla jsem, přikývla a sundala ho ze zdi. Trvalo mi snad hodinu, než jsem ho sestavila a připojila masku k dýchacímu přístroji – k tomu, který měl dýchat za pana Listopada, ale nedýchal, protože jsem ten krám pořád nemohla zapojit. Hotovo! Nasadila jsem masku na jeho otevřená ústa.

Ta se reflexivně zavřela.

A přicvakla můj levý palec.

„Do hajzlu!“

Trhla jsem palcem, zachytila se jím o zuby, zespoda uchopila čelist prsty a cvičeným hmatem ji předsunula.

Ani jsem si nevšimla, kdy do pokoje vešla Gina, ale prostě tam najednou byla i s dávkou adrenalinu, který musela vytáhnout ze skříňky. Charles už zahájil resuscitaci. Cvalda začala odpočítávat.

„Padesát devět – pal!“

Skočila jsem na lůžko, obkročmo si sedla na pana Listopada, začala s masáží srdce a snažila se předstírat, že nemám pokousanou ruku. Ten parchant, pitomý denní služebník. Co když byl infikovaný? Co když k přeměně v upíra stačí jediné kousnutí? Pokračovala jsem v oživování a černé myšlenky v mé hlavě byly stejně vytrvalé jako žebra pana Listopada, která ale nakonec povolila a přitom nechutně křupla.

„Adrenalin!“ zvolala Cvalda. Viděla jsem, jak ho Gina píchla.

Pan Listopad se pode mnou vzepjal, resuscitační vak odlétl stranou a dýchací trubice s titanovou špičkou cinkla o podlahu. Zahleděl se mi do očí.

„Zachraňte ji!“ rozkázal – ale nevyslovil to nahlas, jen jsem mu to odezírala ze rtů. Jak si vyrval dýchací trubici, poranil si hlasivky. „Zachraňte ji!“ zahýbal znovu rty, pak zůstal jen nehybně ležet a… zemřel.

Seděla jsem na jeho hrudníku. Byla jsem v šoku. A potom – alespoň tahle část ve filmech odpovídá skutečnosti – se ze živé, dýchající věci proměnil v neživou hmotu a následně v prach. Celý se zkrabatěl a propadl sám do sebe a na vnitřní straně mých stehen zůstaly tmavé skvrny jako od sazí. Zbylé hadičky a pouta spadly na dokonalou prašnou sochu jako vystřiženou z Pompejí, která věrně kopírovala obrys jeho těla. Nebyla jsem si jistá, jak si tohle všechno vyložit a co si teď počít. Chvíli jsem seděla jako opařená a pak jsem velice opatrně slezla z postele. Cvalda, Charles, Gina – všichni tři na mě mlčky zírali.

„Nemohly by to třeba nějak napravit Stíny?“ zeptala jsem se přiškrceným hlasem. Stíny držely jakousi mystickou ochrannou ruku nad naším oddělením, nebo mě alespoň v tomto smyslu poučili na školení. Na vlastní oči jsem je neviděla, ale v tom okamžiku bych napsala dopis Santa Clausovi nebo přivolala na pomoc víly, kdybych věděla, že to pomůže.

„Ne,“ odpověděl Charles úsečně a já svěsila ramena. Ukázal na to, co zůstalo z ruky pana Listopada. „Neměl být náhodou připoutaný?“

Jen jsem kývla a Charles zakroutil hlavou. „Achich ouvej, pískle.“

„Budu potřebovat sepsat protokol,“ řekla Cvalda a zavrtěla hlavou, čímž smetla celou situaci pod koberec. „Gino, zůstaň tu a ukaž jí, co je třeba udělat, než přijde koroner.“

Vyschlo mi v hrdle. Zabila jsem člověka. Můj omyl zabil člověka. Tedy – nikoli normálního člověka, ale denního služebníka, člověka ve službách upírů, který tady oproti normálním lidem už pěkných pár let přesluhoval. Ale – vypadal jako člověk, cítil se tak, a teď byl mrtvý – kvůli mně.

Za Cvaldou se objevil nějaký vysoký muž, kterého jsem nikdy předtím neviděla. Na laboratorním plášti měl červeným ozdobným písmem vyšito Dr. Emmanuel Turnas. „Volali jste?“

„Chtěli jsme více sedativ, prosím,“ řekla Cvalda s kamenným výrazem.

„Ať nevdechneš ten prach. Je škodlivý, a navíc hořlavý,“ řekla Gina a nasadila mi roušku, jak jsem tam stála, celá otupělá. Byla stejně stará jako já, možná trochu mladší, těžko říct. Byla to hispánka s hezkou snědou pletí a rovnými černými vlasy. Vlasy měla stylově sestřižené, u pravého spánku kratší a na levé straně delší asi k bradě. Kdyby ji člověk někdy viděl usmát se, nejspíš by byla i hezká. Tušila jsem, že dnes se na mě usmívat nebude.

„Stalo se ti to poprvé?“

S polknutím jsem kývla: „Jo, tady poprvé. A vlastně za celou dobu poprvé.“

„Myslela jsem si to.“ Dívala se na mě a potom jí pohled změkl lítostí. „Víš, sestra, které se tohle povedlo naposledy, při tom zemřela. Taky jsem ji měla moc ráda.“ Vůbec jsem netušila, co na tohle říct. Gina pokračovala: „Ber to z té lepší stránky – tys přežila, jasné?“

„Jo, jasné,“ řekla jsem tupým hlasem. Kdybych nebyla zbrklá a nezapomněla mu připoutat zápěstí… kdybych ho ignorovala… kdyby jen tak nejančil!

Gina se sehnula pod postel a odepnula prázdnou bezpečnostní vestu. „Vzala sis z toho ponaučení?“

„Že nemám zabíjet lidi?“ zabrblala jsem ironicky – což byl v té chvíli jediný způsob, jak se ubránit pláči – ale okamžitě jsem té ironie litovala.

Zvedla se a zamračila se na mě: „Bude z tebe teď lepší sestra?“

V to jsem doufala víc než v co jiného. „Ano.“

„Tak tedy dobře.“ Zotvírala šuplíky s osobními věcmi pana Listopada. „Tohle je nemocnice, pískl…“ Nadechla jsem se, abych oponovala, když zabloudila očima k mému štítku.

„Edie. To se někdy stává. Byl neklidný a potřeboval další sedativa.“ Vytáhla velký černý kabát. „Ale kdyby na nás doktor Turnas dal pokaždé, když mu řekneme, že pacienti vylézají z postelí, nebo kdyby, nedej bože, přišel sem a viděl to na vlastní oči…“

Zamrkala jsem. „Chceš tím říct, že se to děje často?“

„Asi tak jednou do roka.“ Pokrčila rameny. „Na to, co říká noční směna, nikdo nedá.“

Nebyla jsem si jistá, zda se pak budu cítit lépe, ale když budu předstírat, že ano, mohlo by to zkrátit náš rozhovor. „Skvělé.“ V tu chvíli jsem si vzpomněla na svou ruku. Bolela v místě, kde mě pan Listopad kousl. Potají jsem si ji prohlížela, zatímco Gina prohrabovala kapsy jeho kabátu. Nebylo vůbec vidět, kde prokousl kůži a jestli k tomu vůbec došlo. Ale fialová podlitina po otisku jeho zubů se zvětšovala.

„Tohle vypadá zajímavě,“ řekla Gina.

Zvedla jsem oči a rychle schovala levou ruku za záda. Gina držela dvě malé lahvičky, na nichž byly křiklavě rudým lakem na nehty namalované křížky.

„Svěcená voda?“

Gina trochu cákla do vzduchu a přičichla. „Neznámý ročník. A kdo ví, co do toho kdo přilil.“ Podala mi je a já je vzala do zdravé ruky. „Dej je do krabice ke spálení.“

Skleněné lahvičky mi cinkly v dlani. Byly to staré, znovu použité flakonky od kolínské – moje matka prodávala kosmetiku Avon, takže jsem poznala ten styl. „Na co by měl upír u sebe svěcenou vodu?“ zeptala jsem se.

„Možná nebyl v oblibě?“ pokrčila rameny.

To znělo logicky. Koukla jsem na svou zraněnou ruku a zdálo se mi, že se modřina zvětšuje. Možná jsem si to jen namlouvala, ale… „Ehm, Gino?“ řekla jsem a vyrušila ji při prohledávání kapes jeho kalhot.

„No?“

Ukázala jsem jí ruku. „Kousl mě.“

Gina přimhouřila oči. Přejela mi palcem v rukavici po kůži a ohmatávala hrubý okraj porušené kůže, aby zjistila víc. „Tohle nebylo chytré.“

„Já vím.“ Sledovala jsem ji, jak zkoumá mé poranění, a doufala jsem, že mě nějak utěší.

„Prozatím to vypadá jako obyčejná modřina. Sleduj ji.“ Pustila mou ruku. „Nedostala se ti tam jeho krev, že ne? Takže jsi pravděpodobně mimo ohrožení.“

Pravděpodobně? A to mi má stačit? Když je v sázce to, jestli se začnu měnit v upíra? Ale včas jsem se kousla do jazyka, kývla jsem a tvářila se, že je to dobrá zpráva, načež Gina opustila pokoj a nechala mě tam s mrtvolou samotnou.

  • překlad: Petra Kubašková
10. května 2013, Cassie Alexander

Diskuze k článku

Žádný příspěvek.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení captcha Text, který vidíte na obrázku nalevo.

Tučné Kurzíva Podčiarknuté

Jiné HTML značky nejsou povoleny.
Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).

Edie Spenceová 1 - Noční směna

Edie Spenceová 1 - Noční směna
Vložit do pytle na zboží  Koupit 229 Kč 115 Kč