…říká Lucie Lukačovičová, jejíž románová prvotina se odehrává právě v reáliích středověkého Japonska. Nelze přitom než obdivovat její vytrvalost a cílevědomost, s jakou dokáže tato zdánlivě křehká dívka naplňovat vlastní představy. Vždyť se dokonce začala učit japonsky, aby lépe porozuměla tomuto podivuhodnému národu a jeho mýtům a legendám…

Fantasy v japonském stylu u nás není právě obvyklým čtením. Jak ses vlastně dostala k psaní románu ze starého Japonska? A neměla jsi potom problém najít pro něj vydavatele?
Vzhledem k tomu, že Egon Čierny přišel přímo za mnou a o román ze starého Japonska mě požádal, nebyl problém s námětem ani s vydavatelem.

Co tě nejvíce fascinuje na světě šógunů a samurajů?
Svět japonské historie mě vtáhl přes mýty a legendy. Zvědavost mi nedala a začala jsem se Japonskem zabývat víc.

Je tedy tvoje kniha spíše fantasy s orientálními motivy, nebo samurajský příběh s motivy fantastickými?
Prvky nadpřirozena jsou podle mne pro japonský historický příběh nepostradatelné. Bohové, věštci, čarodějové a mystická znamení jsou dodnes do značné míry součástí japonského života a kultury. Pro Japonce to nejsou pověry, je to skutečnost. V podstatě jediný fantasy prvek tvoří „zloději času“. Nicméně veškeré nadpřirozeno ve Vládcích času je subtilní, mnohdy zcela nezjevné.

POTŘEBOVALA JSEM OBDOBÍ NEKLIDNÉ, HRDINSKÉ, DRAMATICKÉ A KRUTÉ

Proč jsi se nakonec rozhodla pro Japonsko 12. století? Co všechno jsi musela prostudovat předtím, než jsi začala psát?
Nejdřív jsem hledala vhodné období japonské historie – pochopitelně mě nejvíc lákal šógunát Tokugawa, ale to je příliš jednoduché, příliš se to samo nabízí a příliš mnoho jiných autorů už zabrousilo do těchto vod. Potřebovala jsem období neklidné, hrdinské, dramatické a kruté. Když jsem si zvolila dobu válek Tairů a Minamotů, vrhla jsem se na studium veškerých primárních i sekundárních zdrojů, které se mi povedlo dostat do ruky – historických, mytologických, výtvarných atd.

Můžeš prozradit, kolik z tvé knihy je založeno na historických reáliích a starých příbězích? Existovaly rody Taira a Minamoto?
Román vychází z historických reálií, především z Příběhu rodu Taira (Heike monogatari). Svým způsobem je to nevýhoda, protože čtenář, který je znalý historických událostí, už předem ví, k jakému konci příběh směřuje. Na druhou stranu individuální osudy, či konkrétní způsob jejich naplnění, zůstanou do poslední chvíle utajené.

Jaká číhají úskalí na ty, kteří chtějí psát příběh založený na japonských reáliích?
Úskalí jsou mnohá. Především úkol zachovat japonskou atmosféru a reálie a zároveň učinit příběh srozumitelný evropskému čtenáři. Spisovatele v tomto případě čeká nesmírně dlouhá cesta vyvažování, zvažování, promýšlení a konzultování s běžnými čtenáři, vydavatelem i japanisty.

Mojí nejoblíbenější postavou je Shigemori Taira. On sám je úplným opakem svého tyranského otce a jako jeden z mála dokáže projevit i soucit a nebojí se postavit i proti otcově vůli.
Shigemori je příkladem asijského rčení Otec vždy moudřejší je syna svého – ten však, až sám se otcem stane, bude moudřejší než otec jeho. Jako nejstarší z Kiyomoriho synů se naučil největší míře vnitřní disciplíny, v podstatě svého otce v mnoha aspektech předčil. Ale přesto, že s ním nesouhlasí, by nikdy svého otce nezradil a drží se zákonitostí konfuciánského učení o synovské poslušnosti.

Naopak hlava rodu Taira, Kiyomori, je záporák jako vyšitý. Jediné, co ho vlastně zajímá, je moc, a ani s jedním svým synem není spokojený.
Kiyomori je zvrácený a zkažený archetyp tarotového Císaře. Tyranský otec a vládce. Historický Kiyomori nebyl zdaleka tak krutý, ale samotní Japonci mu přisoudili mnoho zlovolných skutků, aby vynikl – jako podklad pro japonské hrdinské příběhy – kontrast mezi ním a Shigemorim. Překvapilo mě, jak nesmírně oblíbený mezi čtenáři je můj literární, zvrhlý Kiyomori, kterému téměř nikdo z ostatních postav není schopen vzdorovat.

Ovšem nejsložitější postavou knihy je Shikyaku. Je chladnokrevná vražedkyně, ale zároveň i oběť, dívka, která se snaží nějak přežít. Jak vznikla tato postava a co ses do ní snažila vtělit?
Shikyaku začíná jako bezejmenná, později dostává jméno, které znamená Vražedkyně. Je jednou z mála postav románu, která nemá žádný historický základ. Je to totiž přesně takový druh člověka, o němž se nikde nebude psát, o němž se nebude mluvit. Pozorný čtenář si všimne jedné zvláštnosti: Shikyaku za celou knihu nemá ani jedinou přímou řeč. Je to němá role. Natolik vyprahlá a lhostejná, že si vyslouží a přisvojí přídomek Ko-no Shikyaku – Vražedkyně dětí.
Snažila jsem se do ní vtělit především probuzenou vůli. Shikyaku je umlčená, zapíraná, odmítaná. Ale přesto v ní úplně nezhasla schopnost něco cítit a z ní postupně vyrůstá touha po životě.

Kterou z postav románu sis nejvíce oblíbila ty a proč?
To je velmi obtížná otázka. Ale myslím, že nějakým způsobem je mi asi nejbližší Noriko. Protože se nikdy nevzdá – ani života, ani svých základních hodnot. Je vytrvalá a pronikavě pohotová, zároveň velmi ženská. Má určitý vnitřní kompas, který ji udržuje na životní cestě. Pro lidi, které miluje, je ochotna zajít hodně daleko, ale nikdy si neplete dobro se zlem. Na rozdíl třeba od Shikyaku, která sama v sobě nemá žádný směr, cíl ani hodnoty.

TÉMĚŘ KAŽDÝ Z NÁS NĚKDY ZAŽIL POCIT, ŽE MU NĚKAM ZMIZEL ČAS, KDYŽ ZROVNA NEDÁVAL POZOR

Jak tě napadlo do románu zakomponovat myšlenku magie času a čím vlastně vládci času jsou?
Kdo si někdy v životě neřekl: „To už je šest hodin?“ nebo „To už je vážně čtvrtek?“. Téměř každý z nás někdy zažil pocit, že mu někam zmizel čas, když zrovna nedával pozor. A přesně z tohoto dojmu vzešla myšlenka „vládců času“ – lidí, kteří dovedou krást jiným čas, sami si jím prodlužovat život nebo konat zázraky. Poprvé se tato schopnost objevuje v mojí povídce „Zloději času“, která vyšla v časopise Pevnost. Mimochodem, vystupuje zde jedna z postav z románu, navzdory tomu, že povídka se odehrává v současnosti v Evropě.
A samozřejmě jako každý, i zloději času mají svoje odpůrce – měřiče času, jejichž hlavním darem je přesnost, schopnost se rychle učit, a hlavně bránit kradení času.

Vládci času jsou tragický příběh. Nelákalo tě někdy aspoň pár postav ušetřit a nechat přežít?
Lákalo, nesmírně. Jenomže neúprosná historie mi u většiny z nich diktovala, kdy a jak mají zemřít – nebo spíš kdy a jak zemřeli.

Jak dlouho trvalo psaní vlastního textu?
Práce na románu mi zabrala zhruba tři roky. Navštívila jsem kvůli tomu Japonsko a rok jsem se japonsky učila, abych alespoň v základu pronikla do struktury jazyka.

Byla cesta k vydání románu složitá?
Navzdory tomu, že vydavatele už jsem měla, jsem ještě velmi dlouho čekala na jeho vydání. Text také prošel mnoha čteními, aby byl pokud možno dokonalý.

Co sis pomyslela, když jsi držela knihu poprvé v ruce?
Už jsem přestávala věřit, že se to podaří!

Jako autorka se ve vodách fantastiky pohybuješ už delší dobu. Kdy a jak ses k ní poprvé dostala?
Na začátku stál základoškolský referát na Pána prstenů. Poté, co jsme díky jednomu spolužákovi strávili v podstatě celou hodinu rozebíráním příběhu, jsem se rozhodla, že si přečtu celou trilogii. Tím jsem se dostala k fantasy a přes ni k hororu a science-fiction. A od té doby jsem beznadějně ztracena.

Tvé příběhy jsou většinou velmi temné a často také dost drsné. Proč tě zajímají právě taková témata?
Silný příběh vyrůstá z napětí, z konfliktu a z tragédie. Zdaleka ne vždycky se zabývám překážkami vnějšími, spoustu trápení si postavy připraví úplně samy, uvnitř vlastní duše. Každý příběh vnímám jako podobenství nebo jinotaj, v němž je oproti realitě něco potlačeno a něco zdůrazněno. Ale mezi řádky se pořád skrývá otázka – jak chce člověk vyjít z těžké životní situace? Jako Noriko, nebo jako Shikyaku? Jako Shigemori, nebo jako Kiyomori?

Proč ses vlastně rozhodla začít psát? Co ti psaní dává, a co ti bere?
Odmalička jsem měla sklon vyprávět a psát příběhy. Zpočátku jsem doplňovala ty, které jsem viděla, slyšela nebo četla, později jsem začala vymýšlet vlastní. Psaní mi dává možnost vyprávět o všem, s čím jsem se setkala kolem sebe, a rozvíjet to, co přišlo z hlubin představivosti. A co mi psaní bere? Krade mi čas, kterého nelituji.

Kteří autoři tě nejvíce ovlivnili jako čtenářku, a kteří jako spisovatelku?
Ve všech směrech mě ovlivnili J. R. R. Tolkien a Ray Bradbury, z českých autorů Františka Vrbenská, která mi byla vzorem i jako osobnost. Ve vztahu k ní jsem taková malá čarodějnická učednice. Mimochodem, dovolila jsem si ji ztvárnit jako postavu v povídce O těch, kteří se vracejí (sborník Čas psanců).

Jaké byly tvoje počátky jako spisovatele?
Několik prvních povídek – a jeden science-fantasy román – jsem dlouho pečlivě upravovala, ale nikdy jsem je nevydala. Mám je dodneška, abych nezapomněla, jak jsem se zlepšila a změnila. První publikované povídky vyšly ve sbornících Maminko, kdo je to? a Drakobijci I. Několik počátečních textů jsem vytvářela spolu se svou sestrou Petrou a výborná literární spolupráce nám vydržela.

Jak vlastně vaše spolupráce při psaní vypadá? Máte příběh nějak rozdělený?
Když píšeme společně, buď si rozdělíme postavy, nebo – častěji – jednotlivé scény podle stylu. Sestra naprosto bravurně zvládá dialogy, které se čtou samy, dokáže jimi navodit náležitou atmosféru, posouvat děj nebo předkládat informace. Člověk jako by při čtení přímo slyšel intonaci a viděl výrazy jednotlivých postav. Já většinou píšu akci a popisy.

Jaká byla tvoje cesta od povídek k románu?
Vedla přes mnoho povídek a nějakou tu novelu. Ve chvíli, kdy jsem dostala zakázku na román, byla to příležitost důkladně rozvinout postavy. Najednou jsem měla „dost místa“, žádné omezení rozsahu. Schopnost zvládnout povídkovou zkratku mi zase pomohla vyvarovat se v románu zbytečné „vaty“.

Vládci času nejsou rozhodně tvou první prací s orientálními motivy. Máš ráda tento typ mytologie a příběhů?
Vždycky mě lákaly asijské legendy. Mezi moje nejoblíbenější patří japonské strašidelné příběhy nazývané kaidan. Díky inspiraci kaidanem jsem napsala například povídku Starý muž (časopis Pevnost), Básník a krasavice nebo Prokletá krev (sborníky Pragocon).

Co nového připravuješ a na co se můžeme těšit?
V současnosti pracuji s dalšími spoluautory na pseudo-historickém románu z renesančních Benátek. Půjde o šest příběhů, které se budou vzájemně proplétat a tvořit celek.

Pár slov o autorce:

Lucie Lukačovičová (* 1980– ) Narodila se v roce 1980 v Praze, kde vystudovala antropologii a knihovnictví na FF UK. Je patronkou soutěže O loutnu barda Marigolda a editorkou sborníků, sestavovaných každoročně z hodnocených prací. Rovněž už několik let vede kurzy tvůrčího psaní v rámci Dětské mensy a DDM Praha 8. Její povídky i teoretické články vycházejí v časopisech Pevnost, Dech draka a Fantázia, stejně tak v jednotlivých sbornících (Klášter slasti, Kostky jsou vrženy, Tváře budoucnosti, Písně temných věků etc.) Stala se vítězkou Ceny Karla Čapka 2001 a 2007 v kategorii krátká povídka, mnohokrát se umístila mezi publikovanými díly v soutěži O rukavici lorda Trollslayera (sborníky Drakobijci), stala se lady fantasy a nositelkou meče za vítězství v soutěži O nejlepší fantasy 2007. Často experimentálně tvoří se spoluautory, zejména se svou sestrou Petrou. Mezi její zájmy patří kromě psaní také cestování, tanec, cizí jazyky, kresba a kaligrafie, ať už evropská nebo asijská.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).