Koruna otroků, David Weber, Eric Flint
 |
Když jsem psala o Válce cti, zatím posledním velkém opusu, který David Weber věnoval Honor Harringtonové, konstatovala jsem, že se toto téma už jakoby trochu vyčerpalo. Vždyť už Honor zažila téměř všechno, co voják v činné službě zažít může: vítězné bojové střety i porážky, nepřízeň nadřízených, úctu podřízených, postavení mimo službu, reaktivaci, zranění v boji, zajetí, útěk ze zajetí, uznání zásluh i nutnost bránit vlastní názory a obhajovat své činy.
Koruna otroků dokazuje, že autor měl tento pocit patrně také, protože jaký jiný důvod by mohl mít k tomu, aby přibral do týmu Erika Flinta a aby se zaměřil i na jiné stránky soupeření vesmírných států, než jsou jejich přímé válečné konflikty.
I Koruna otroků je o válce, i když většinou ne o té, která se odehrává na bitevním poli. Tady v hlavní roli vystupují bojovníci utajení, agenti, rozvědčíci, špióni, vyzvědači, zvláštní komanda, speciální jednotky, partyzáni a taky teroristé. Zbraně si samozřejmě také přijdou na své, ovšem polopravdy, intriky, úskoky, podrazy, klam, podvod, podfuk, obcházení zákonů, kličky a obezličky plní mnohem důležitější roli. Přesto zcela zákonitě vše vyvrcholí velkolepou akcí, v níž každý ze zúčastněných může uplatnit své znalosti a dovednosti, ať už se jedná o schopnost prolomit bezpečnostní kódy nepřítele nebo o schopnost fyzicky přemoci soupeře.
Hlavními hrdiny tedy jsou ti, kteří do světa Honor Harringtonové vstoupili mimo hlavní osu života Honor. Vlastně je už známe z povídkových souborů Měnitelka světů a Ve službách meče a do děje je uvedl někdo jiný než David Weber, většinou právě Eric Flint. Nevím, jaký podíl má který z autorů na tomto díle, ale už volba hrdinů vypovídá o tom, že spoluautorství Erika Flinta rozhodně není jen formální dík za to, že se tady využívá postav jím stvořených. Spíš se přikláním k tomu, že je tomu právě naopak a podíl Davida Webera je podobný podílu A. C. Clarka na pozdních dílech vycházejících pod jeho jménem.
Celá koncepce knihy je totiž poněkud odlišná. V centru děje není jedna postava, kolem níž se všechno točí, ale těch, bez nichž bychom se nedostali dál, je hned několik. Vlastně ve středu autorské pozornosti nejsou ani tak jednající lidé jako spíš situace, které jsou jejich prostřednictvím rozehrávány a které s jejich pomocí autor řeší. Ale přestože je příběh nabitý událostmi, jde tady v daleko větší míře o akce z vesmírného hlediska nepatrné, ryze lokální a pro nezasvěceného i bezvýznamné. Ve skutečnosti se tady popisuje něco, co se stává zřídkakdy: příslušníci několika tajných služeb nepřátelských států, z nichž nejméně dva jsou stále formálně ve válce a ti ostatní ve stavu ostražitého míru, se spojí a dokážou spolupracovat v zájmu zdárného uskutečnění operace, která ani jednou z mateřských zemí není předem posvěcena, ale ve svém důsledku může přinést prospěch všem. Protože se přitom nezříkají svého hlavního poslání, tedy zajistit pro svou zemi informační, politickou, či dokonce materiální převahu, je to spolupráce mnohdy komplikovaná, kde levá ruka nevěří tomu, co vidí pravé oko, a pro jistotu si levé ucho dává přehnaně dobrý pozor na to, co právě vyřkla ústa souseda zleva, a pravá noha se neodvažuje vykročit směrem, který naznačuje křivý úsměv souseda vpravo. Zkrátka ani James Bond by se nemusel stydět za tak mistrně spletenou intriku – navíc vyřešenou v jeho stylu.
Velkolepých vesmírných bitev si tedy tentokrát neužijete. Honor Harringtonová se vyskytuje jen v jedné, a to ještě ne právě podstatné scéně, a dle mého mínění jen jako připomínka toho, že se děj odehrává v její době a jako úlitba otci jejího vesmíru, protože děj by se bez ní docela dobře obešel.
Koruna otroků je v anotaci uvedena jako první díl nové série z Honořina vesmíru, ale protože s většinou hlavních postav Koruny otroků se čtenáři měli možnost již seznámit, netrpí neduhem, kterým se úvodní díly často nedokážou vyhnout: polovina knihy musí být obětována nutnosti představit nově do děje vstupující postavy a okolnosti, které je tam přivádějí. Tady jsou seznamovací pasáže pominuty, protože je předpokládána znalost předchozích příběhů. Může se tak stát, že čtenář, který se nechá anotací zlákat k četbě série, o níž třeba ještě nikdy neslyšel, bude zpočátku mírně zmaten množstvím postav, o nichž nic neví, ale zdá se, že by vědět měl. V průběhu děje však hlavní souvislosti vyjdou najevo, takže čtenář neznalý všech předchozích peripetií nemusí tápat a koneckonců vždycky je tu možnost doplnit si znalost jednajících přečtením předcházejících knih.
Po první epizodě se zdá, že Honor Harringtonová získává mladšího sourozence, který sice nese jisté shodné rodinné rysy, ale je na své starší sestře víceméně nezávislý. Je-li cyklus o Honor vesmírnou paralelou námořních sérií o Horáciu Hornblowerovi či Jacku Aubreyovi, pak Koruna otroků se inspirovala spíše Jamesem Bondem či Jasonem Bournem. Teprve další díl však může ukázat, zde i nadále bude sledovat špionážně akční linii nebo zda se zaměří na politické záležitosti nového království. Východiska jsou otevřená oběma směry. Jak bude tato nová linie zdařilá, to nám v plné míře může ukázat až případné pokračování. Pokud se mě týká, rozhodně se mu v knihkupectví nevyhnu.
- David Weber, Eric Flint: Koruna otroků
- vydal: Polaris, Frenštát pod Radhoštěm 2008
- přeložil: Jiří Engliš
- obálka: David Mattingly
- 552 stran / 269 Kč
