Kasino Infernale, Tajná historie 7, Simon R. Green
 |
Jmenuji se Drood, Eddie Drood vulgo Šaman Bond. Moje rodina po celé generace chránila vás obyčejné smrtelníky před věcmi, které se plíží v temnotách, těsně za hranicí zorného pole, ale nikdy ne mimo dosah mysli.
Bohužel, se svými blízkými a drahými jsem se tak trochu nepohodl (někteří z nich se mne pokoušeli zabít) a tak teď pracujeme já a moje láska (která je mocná čarodějka) pro ministerstvo nevyzpytatelna. Dostali jsme extrémně důležitý úkol: zúčasnit se kasina Infernale, výroční akce pořádané Stínovou bankou, organizací, která financuje nadpřirozený zločin v globálním měřítku. Naším posláním je rozbít v kasinu bank a srazit tak Stínovou banku na kolena. Ale v kasinu Infernale jsou sázky vysoké. Vítěz bere všechno – a poražení ztratí i svou duši…
Strýček Jack odvedl Molly a mne ze Svatyně a pak i ze Síně. Vyšli jsme hlavním vchodem na rozlehlé pozemky, které Síň Droodů obklopují. Široké trávníky, bludiště z živého plotu a dekorativní jezírka, pávi a grýfové a také robotické kanóny spící pod trávníkem pro případ, že by se objevil nezvaný host. Poklidné útočiště pro rodinu, která je vždycky v nějaké válce. Zbrojmistr nás vedl svižným tempem po štěrkových cestičkách kolem východního křídla a za roh budovy… a já jsem si najednou uvědomil, že vím, kam nás vede.
Stará rodinná kaple vypadala přesně stejně jako vždycky, když jsem se jako kluk vykradl proti všem pravidlům a zákazům v noci ze Síně, abych navštívil nechvalně známého rodinného ducha, Jacoba Drooda. Kaple stála všem z očí, i když ne nutně z mysli, a nevypadala zvlášť nábožně. Jako ošklivá kamenná budova s křížovými okny a šedou břidlicovou střechou plnou děr nevypadala ani zvlášť pohostinně. Budila dojem, že je saská, možná i trochu normanská, ale ve skutečnosti to byla napodobenina z devatenáctého století. Z té doby, co bylo v módě stavit z brusu nové budovy, které od samého začátku vypadaly jako poloviční zříceniny. Gotická tradice toho má na svědomí hodně.
Dneska už má rodina svou vlastní pokojnou, přívětivou a přísně multikonfesijní kapli přímo v Síni. Pro ty, kteří cítí tu potřebu. Když máte každodenně co do činění s vyvrženci nebe i pekla, stejně jako s různým spirituálním odpadem, býváte obvykle hloubavější, než jiní lidé. My všichni jsme věřící, v tom směru nemáme na výběr, ale stejně si rezervujeme právo pochybovat o tom, co vlastně je to, v co věříme. Stará kaple je pozůstatek z tradičnějších dob a striktně zapovězená. Ne že by mi něco tak nesmyslného někdy dokázalo v něčem zabránit.
„Není to, kde…?“ zeptala se Molly.
„Jistěže,“ přisvědčil jsem. „Tady jsem se setkával s jediným členem rodiny, který byl ještě větší vyvrženec, než já. Hlavně proto, že byl mrtvý, ale ať se propadnu, jestli odpočíval v pokoji. U rodiny tak staré, jako je ta naše, musíte duchy držet hodně zkrátka, jinak byste v nich brzy byli až po pás. Ale Jakob byl… jiný.“
Strýček Jack zůstal stát u dveří, abych měl čas se tu trochu rozhlédnout. Na člověka, který o sobě tvrdil, že se nikdy nedívá zpátky, mívá Zbrojmistr značné pochopení pro ty, kdo to vidí jinak. Většina z toho mála šťastných vzpomínek, které jsem měl z dětství, se týkala okamžiků, kdy jsem utekl od rodiny do zbrojnice za strýčkem Jackem, nebo za duchem Jacobem sem do kaple. Už to začínalo vypadat, že pokaždé, když se vrátím domů, čeká tu na mne moje minulost. Jako by rodina nedokázala nechat na pokoji ani moje vzpomínky…
Zhluboka jsem se nadechl, vypnul jsem hruď a změřil jsem si kapli pohledem. Byla ošklivá jako vždycky – hrubé kamenné zdi ztrácející se pod silnou vrstvou břečťanu. Zeleň už se začínala vrtět a neklidně šelestit, vyrušená naší přítomností. Přistoupil jsem ke kapli a promluvil jsem na břečťan klidným přátelským hlasem, a ten se brzy zase uklidnil. Jacobův osobní systém včasného varování… pořád ještě fungoval, i když on už byl pryč. Těžké dveře byly pořád pootevřené a zapříčené v této poloze. Dřevo dveřního rámu nabobtnalo. Strčil jsem do nich ramenem a dveře hlasitě zaskřípěly a neochotně se otevřely dovnitř. Vešel jsem do kaple.
Uvnitř byl pořád stejný chaos. Všechny kostelní lavice byly dávno odsunuté na jednu stranu a vyskládané u zdi. Všude byly vrstvy prachu, pavučiny a hromady suchého listí. Na protějším konci kaple stálo Jacobovo staré černé kožené polohovací křeslo před obrovským starožitným televizorem, na kterém Jacob tak rád sledoval vzpomínky na staré televizní programy. Cítil jsem, jak z něj staré vzpomínky kanou jako slzy a raději bych se propadl, než bych je setřel. Molly vycítila moje rozpoložení a přesunula se vedle mne.
Zbrojmistr se rozhlédl a hlasitě si odfrkl. „Příšerná stará barabizna. Příšerný chlap. Ale pořád patřil do rodiny… a nakonec odešel se ctí. Vzal s sebou Hladové bohy. Občas sem zajdu v naději, že přece jenom našel nějaký způsob, jak uniknout zkáze… Doufám i když je to nemožné, že se jednou zase vrátí domů… Ale nevrátil se.“
„Proč jsme tady?“ zeptala se Molly netrpělivě.
„Protože tady přechováváme dveře,“ odpověděl jí Zbrojmistr, už zase věcný jako vždy. „Vlastně tady bývaly vždycky. To proto tady rodina celé ty roky trpěla Jacoba, místo aby ho prostě zažehnala. Hlídal pro nás dveře. Rodinný duch, rodinný hlídací pes… Dokud byl tady, nikdo tu po dveřích neslídil.“
„Máš v úmyslu sehnat jiného strážce, když už tady Jacob není?“ zeptal jsem se.
„Jak víš, že jsem to už neudělal?“ zeptal se Zbrojmistr.
Vyřkl slovo moci a mávl rukou, a najednou se dveře objevily přímo před námi. Stály uprostřed kaple, nehnutě a osaměle bez jakékoliv podpory. Těžké dveře z jilmového dřeva bez kliky a pantů, bez jakékoliv ozdoby. Nebyly do nich vyřezané žádné mystické symboly, nic, co by naznačovalo, že to nejsou jen obyčejné dveře. Až na to, že bylo na první pohled jasné, že jsou staré. Doopravdy staré. A že vám docela možná pohled oplácejí. Pozorně jsem si dveře prohlédl ze vzdálenosti, o které jsem doufal, že je bezpečná. Molly došla až k nim, naklonila se k jejich dřevěnému povrchu a jala se je důkladně zkoumat. Chybělo už jen, aby je očichala a olízla. Molly nikdy nedopustila, aby opatrnost stála v cestě její zvědavosti.
„Staré,“ zavrčela, aniž se ohlédla. „A tím myslím doopravdy staré. Cítím z nich hluboký čas, o mnoho staletí víc, než je mi milé. A… myslím, že vědí, že tu jsme.“
Ucouvla ode dveří, aniž z nich na jediný okamžik spustila pohled.
„Jak se k čertu rodina dostala k něčemu takovému?“ zeptal jsem se Zbrojmistra. „Nepřipadají mi jako něco, co vyrobil některý z předchozích zbrojmistrů, jakkoliv to byli divní pavouci. Tohle přišlo Zvenčí…“
„Zapomeň na Sasy a Normany,“ řekla Molly. „Já sázím na Kelty. Možná dokonce druidy. Mají v sobě něco z toho starého náboženství, možná dokonce ve stylu Přibijte jeho střeva na kmen dubu.“
„Výborně, Molly,“ pochválil ji Zbrojmistr rozzářeně. „Jednička z hvězdičkou za přípravu a lžičku medu navíc do čaje. Tyhle dveře jsme získali tam, kde Merlinovo zrcadlo. Od stejného dárce.“
„Cože?“ řekl jsem. „Ty dveře vyrobil Merlin? Merlin věděl o Marsu?“
„Merlin věděl všechno,“ řekl Zbrojmistr. „Proto byl tak nebezpečný.“
„A dal nám zrcadlo a tyhle dveře?“ pokračoval jsem. „Ale no tak, Merlin Satanův zplozenec nebyl nikdy proslulý svou štědrostí. Tohle nevypadá na dárek ani úplatek, mě to spíš připadá jako splátka za prokázané služby. Takže, co přesně pro něj rodina udělala? Za co nám byl tak vděčný, že nám daroval tak cenné předměty? Co jsme mu za to dali nebo slíbili?
„Výborná otázka,“ řekl Zbrojmistr. „Jestli na ni někdy najdeš odpověď, dej mi vědět. Strašně rád bych si odškrtl jednu věc, se kterou je třeba si dělat starosti. Vždycky je tu možnost, že se jednoho dne objeví v celé své kráse a předloží nám účet.“
„Merlin je mrtvý,“ řekla Molly.
„To ho nikdy dřív nezastavilo,“ odpověděl Zbrojmistr temně. „Takže, všichni připraveni? Čas vyrazit na Mars, než se tam dostanou ostatní.“
„Proč?“ zeptal jsem se.
„Ve své zbroji dokážeme na Marsu přežít, takže musíme otevřít hrobky a spustit stroje,“ odpověděl Zbrojmistr. „Staré energetické generátory pořád fungují a dokážou po dobu summitu pokud jde o vzduch, teplo a gravitaci zajistit stejné podmínky, jaké panují na Zemi. A také tam musíme být první, protože je to tradice. Neuškodí připomenout ostatním, že Droodové jsou vždycky na špici.“
„Samozřejmě,“ řekl jsem. „Rodina je na tradici založená. Nesměj se, strýčku Jacku. Já neříkám, že je to dobře.“
„Droodové byli na summitu vždycky hostitelé,“ prohlásil Zbrojmistr.
„No dobře, teď je řada na mě,“ řekla Molly. „Proč?“
„Protože my jsme hrobky objevili,“ odpověděl Zbrojmistr. „A protože máme nejlepší předpoklady udržet mír, kdyby někteří z ostatních začali vyvádět. V minulosti bývaly diskuze často trochu… vzrušené.“
„Takže všichni ostatní budou spolupracovat, protože se nás bojí,“ shrnul jsem.
„Copak jsem to právě neřekl?“ opáčil Zbrojmistr. „Raději dávám přednost tomu být obdivován a respektován, ale pokud to znamená, že se dílo zdaří, spokojím se i s tím, že z nás mají ostatní panickou hrůzu. Summit musí tím či oním způsobem dospět k nějakému rozhodnutí. A teď už se připravte, děti moje. Protože jakmile otevřu dveře, Rudá planeta čeká.“ Pochybovačně se zadíval na Molly. „Eddie a já máme zbroj. Jsi si jistá, že budeš v pořádku…“
„Na horší místa, než je Mars, si hodím na odpolední čaj,“ odsekla Molly. „Pravidelně navštěvuji kluby, kde se můžeš dostat do nebezpečnějšího prostředí pokaždé, když použiješ toalety.“
„To je pravda,“ přisvědčil jsem vážně. „Navštěvuje. Nevěřil bys, co nosí domů jako suvenýry.“
Zbrojmistr mě překvapil tím, že se rozesmál a mrkl na Molly. „Vždycky jsem věděl, že si Eddie přivede někoho… zajímavého.“
Strýček Jack a já jsme bezhlesně vyřkli aktivační slova a ozbrojili jsme se. V kapli teď stály dvě zářící zlaté postavy hledící jedna na druhou a její nitro rázem vypadalo mnohem menší a ošuntělejší. Zajímavé bylo, že dveře se naopak zdály reálnější a hmotnější. Mezi Zbrojmistrovou a mou zbrojí byl rozdíl. Jeho byla tradičně hladká, funkcionalistická. Moje vypadala hypermoderně, propracovaněji a osobněji. Dříve vypadaly zbroje všech Droodů stejně, ale co nám Ethel darovala svou podivnou hmotu, tvarovali jsme je podle svých potřeb a osobností. Strýček Jack byl prostě jen tradicionalista.
Oba jsme se podívali na Molly, co udělá, a pak jsme rychle uskočili, když skrze dlaždice kamenné podlahy kaple vyrazil velký listnatý strom. Strom stále rostl a zastavil se teprve, když se větvemi koruny dotkl stropu. Pak se sklonil k Molly a sevřel ji ve svém hnědozeleném obětí, až se v ní úplně ztratil a před námi zase stála jen Molly. Ovinutá od hlavy k patě živou stromovou kůrou, tu a tam ozdobená větvičkou jmelí. Vypadala jako lesní nymfa nebo dryáda ze starých dob, lehce říznutá druidským elementalismem. Díra v podlaze zmizela, jako by tam nikdy nebyla, což byla nejspíš pravda. Molly se otočila ke mně a Jackovi a usmála se na nás. Lesklá kůra na jejím obličeji se lehce poddala, aniž by popraskala.
„Na tuhle myšlenku jsi mne přivedl ty, Eddie,“ řekla. „Takhle mám sílu a ochranu divokého lesa s sebou všude, kam jdu.“
„Vypadáš úžasně,“ řekl jsem.
„Dřevokrásně,“ dodal strýček Jack.
„Nasadila tomu korunu,“ přisadil jsem si.
Molly smutně potřásla hlavou. „Vy si mě nezasloužíte; vážně ne.“
Zbrojmistr se otočil ke dveřím. „Mars!“ řekl nahlas. Dveře se otevřely dokořán a narudlá záře zalila kapli. Naprosto nový odstín rudé, jaký jsem ještě nikdy neviděl. Hřejivý, skoro organický…
„Tak takhle se to dělá?“ zeptala se Molly Zbrojmistra. „Jenom na ně křikneš, kam se chceš dostat?“
„V artušovské době měli rádi věci nekomplikované,“ odpověděl Zbrojmistr. „A teď se držte pohromadě a nikam necourejte.“
Prošel dveřmi a my za ním a najednou…
Jsme byli na Marsu.
Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.
- Simon R. Green: Kasino Infernale (Tajná historie 7)
- Polaris, 2014
- překlad: Josef Hořejší
- obálka: Paul Young
- 392 stran, 289 Kč (v e-shopu Fantasye již za 260 Kč)
