Staré dobré přísloví hovoří o tom, že když dva dělají totéž, výsledek nemusí být ani zdaleka podobný. Jasným důkazem tohoto tvrzení jsou i povídky dvou autorů, kteří patří v dnešní hard sci-fi k nejoceňovanějším – Teda Chianga a Grega Egana. Jakkoli dobu vzniku jednotlivých textů v originále dělí zhruba desetiletí, lze rozdílný přístup autorů k pojmu jménem literatura a hard sci-fi v jejich povídkách odhalit na první pohled.

Americký spisovatel Ted Chiang by se dal označit za muže narozeného na šťastné hvězdě. Aspoň co se týče jeho tvorby určitě. Lépe řečeno – co se týče uznání jeho tvorby. Rozhodně ho nelze považovat za grafomana – v jeho bibliografii lze nalézt jen něco málo přes deset kratších textů, napsaných v průběhu několika posledních let. A každá jeho povídka se vcelku pravidelně setkává s mimořádným ohlasem, který mnohdy vede až k zisku jedné z nejprestižnějších žánrových cen.

Sbírka Příběhy vašeho života obsahuje celkem osm textů, u nichž čtenáři na první pohled odhalí především skutečné Chiangovo povolání – vystudoval počítačovou vědu. Zvlášť v takto koncentrované podobě, čtené jedna za druhou, mají povídky jednoznačně rozpoznatelnou a takřka neměnnou strukturu, která ze všeho nejvíc připomíná algoritmus.

Základem Chiangových prací je totiž vždycky problém, který je nutné vyřešit – a následný text je tomuto úkolu zcela podřízen (což ostatně přiznává i sám autor v doslovech k jednotlivým povídkám). Proto všechna ta opatrná prohlášení, že Chiang by se měl číst po dávkách – to, co je napoprvé velice zajímavé a novátorské, je poosmé už jen úmorné a nudné. A to i přesto, že nápaditost při vymýšlení problémů Chiangovi rozhodně nechybí a právě tento faktor hraje nejspíš v současné „chiangománii“ hlavní roli.

Chiangova zahleděnost na samotnou podstatu problému a ryze vědecký přístup k psaní však na druhé straně vedou k jakési až brutální konverzi takřka veškerých literárních složek textu. V Chiangových analytických textech je pak ve výsledku zhruba tolik emocí jako v manuálu na obsluhu automatické pračky. A nejen to, Chiangova potřeba splést všechny nitky příběhu do funkčního konce vede k absenci jakéhokoli překvapení, povídky negradují (čest výjimkám, jako je Příběh tvého života, který se svou emocionálností a literárním přesahem od všech ostatních prací vymyká a jako jediný přináší opravdu mimořádný čtenářský zážitek), pointa je vždy nevýrazná, jako by ustrašená, aby náhodou nepopřela nic, co autor celou dobu tak složitě budoval.

Rovněž charaktery jednotlivých postav působí ploše, plakátovitě, protože Chiang nevypráví příběhy, on jenom vědecky analyzuje a i jeho hrdinové jsou pro něj pouhými figurkami, nedílnými součástmi celku, důkazním materiálem. V lepším případě tak jednotlivé osudy (sledované autorem tak nezúčastněně, že ani hrdinova smrt nevyvolá sebemenší hnutí mysli) připomínají jakási biblická podobenství, kde nejde o samotné lidi a už vůbec ne o to, co se jim stane, ale pouze o princip, který má ve výsostně logické struktuře Chiangova povídkového algoritmu pevné místo.

V horším případě pak tato dvojrozměrnost vede až k parodičnosti na úrovni sektářských plátků typu Strážná věž, kde jsou všichni ti šťastní lidičkové na zelené louce v záři zapadajícího slunce rovněž jen neživotnými prostředky pro sdělení něčeho vyššího, ne samotným hybatelem děje. Jako třeba v Dělení nulou, tragické „story“ o nebohé vědkyni, jíž se zhroutí svět a která se pokouší spáchat sebevraždu, poté co dokáže, že se 1 + 1 nerovná 2.

Chiang však selhává i v samotné vypravěčské složce – a to především v okamžicích, kdy se pokouší o nějaký žánrový průnik. Nejzřetelněji je to patrné v povídce Dvaasedmdesát písmen, která se odehrává v paralelním světě 19. století, kde jsou golemové, bytosti z hlíny, nedílnou součástí lidské existence. Právě na této povídce lze jasně dokumentovat Chiangovy autorské mantinely – ve chvíli, kdy by povídka měla přímo tepat takřka steampunkovou, temnou a dusnou atmosférou (vražedná honička v továrně na golemy), text zůstává nepřesvědčivý, úporný a bez jakékoli šťávy. Ano, po jazykové stránce je chiangovsky precizní a přesný – ale čtenář, místo aby si řekl: Tady se mi tajil dech! si pomyslí: Aha, tady se mi měl tajit dech.

Samozřejmě, v Chiangových povídkách je všechno takové, jaké má být (a jaké to autor chtěl mít, nelze tedy hovořit ani o nenaplnění autorského záměru), každý střípek „programu“ je přesně na svém místě, jenže – je to ještě literatura?

Nebo jinak – lze rozumět nadšení všech možných žánrových publicistů, kteří jsou Chiangem uneseni. Posunul chápání pojmu literatura zase o něco dál, je jiný, svůj, každá jeho povídka se blyští brilantním nápadem a zpracováním, které není nahodilé, naopak, autor má vše pevně pod kontrolou.

Za sebe však musím konstatovat, že pokud by se sci-fi literatura měla vyvinout takovýmto směrem, já už u toho nebudu, protože pro mě osobně spočívá kouzlo četby v něčem trochu jiném než v prostém procházení dokonale funkčním algoritmem.

To australský spisovatel Greg Egan, jehož povídkovou tvorbu z devadesátých let shrnuje sbírka Luminous (Světelný), je trochu jiný případ. A to přesto, že i zde je vše založeno na vědeckých poznatcích, objevech a nápadech, které mají sílu přetvořit svět. A samozřejmě na spoustě vědecké terminologie, protože i Egan má potřebu vše exaktně vysvětlit a dokázat. Čtení Eganových textů by se proto dalo označit za věčný boj s vlastní nevzdělaností a skoro až za jakousi výzvu, protože autor se pohybuje se suverenitou napříč různými odvětvími (matematika, biologie, fyzika), a kadence, s jakou ze sebe jednotlivé vědecké termíny chrlí, je vyšší než u pověstného samopalu vzor 24 z Černých baronů.

Jenže – pod tou na první pohled nepoživatelnou „vědeckou“ slupkou se skrývá skutečný, reálný svět se skutečnými lidmi, kteří zažívají běžné emoce a chovají se tak nějak přirozeně, ne podle předem určené šablony. A hlavně je vše postaveno na alfě a omeze fantastické literatury – na příběhu. Postavy často hovoří pro běžného smrtelníka nesrozumitelným jazykem, ale nic tady není samoúčelné, vykonstruované. Každý detail je podřízen jedinému: touze vyprávět. Pokud byly pro Chianga „příběhy“ jen prostředkem pro dokazování nějakého principu, pro Egana je naopak pouhým prostředkem věda. A cílem jsou příběhy jako takové.

Všechno se přitom zdá tak prosté, stačí vzít nápad (jejichž výjimečnost za těmi Chiangovými nikterak nezaostává) a velice funkčně ho začlenit do libovolného jiného žánru, ať už thrilleru, detektivky, špionážky nebo třeba okultního hororu. Vzniká tak vzrušivý mix té nejtvrdší hard sci-fi a jiné, čtenářsky velice přitažlivé formy, která dokáže čtenáře nejen zaujmout, ale doslova pohltit, takže si ve výsledku mnohdy ani nevšimne, jak složitý text vlastně před sebou má.

Každá z deseti povídek sbírky je přitom úplně jiná a nehrozí, že se čtenář začne nudit. Výjimečnost pak textům dodává zejména samotné „vědecké“ téma, o které se hraje. A tak je třeba Kokon na první pohled standardním thrillerem o pátrání po původci teroristických útoků na nadnárodní biologickou firmu, Plevy ve větru takřka conradovskou utopií o území uprostřed amazonského pralesa, které začalo kvůli biologickým experimentům fungovat na zcela jiných základech, Mitochondriální Eva jakousi kronikou války dvou náboženských skupin toužících dokázat, že právě jejich interpretace původu člověka je správná, nebo Stříbrný oheň detektivním pátráním ve stylu „lékařských“ seriálů po původci podivné virové nákazy, která decimuje lidskou populaci. Na druhý pohled však Egan rozprostírá před čtenářem působivé fantastické vize, které jsou od reality současného života pootočeny jen o tak malý kousek, až se skoro zdá, že by to takhle klidně mohlo být – a takováto podoba světa blízké budoucnosti vyznívá v Australanově podání vždy velmi přesvědčivě, a proto i značně děsivě.

Na Eganovi je jasně patrné, jak ho psaní baví – a že se nebojí pracovat ani s poměrně standardními, skoro až klišovitými zápletkami (které jsou však postaveny do zcela nových souvislostí). Viz Panna Marie Černobylská, v níž autor píše o výstředním milionáři toužícím získat magický artefakt, a to doslova i přes mrtvoly.

Skoro se zdá, jako kdyby autor na čtenáře pomrkával a říkal: Neberte všechno to, co tady píšu, a hlavně sebe tak vážně, a především se bavte. Protože právě v tom spočívá ta pravá krása literatury. Ne s vážnou tváří kázat, ale bavit – a přes tu zábavu něčím čtenáře obohacovat.

A Eganovi se to podařilo. Luminous tak bezesporu patři k nejpodnětnějším, ale zároveň i nejzábavnějším knihám, jaké v poslední době v českém překladu vyšly.

Recenze byla původně napsána pro Magazín Fantasy & Science Fiction (jaro, léto, podzim 2011).

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).