Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677

Chvalozpěv na Leibowitze, Walter M. Miller

Miller Walter M.: Chvalozpěv na Leibowitze

Série jaderných výbuchů smetla lidskou civilizaci v podobě, jak ji známe, do zapomnění. Vědci a technici jsou označeni za viníky katastrofy a popravováni ve velkém. Přichází úpadek a doba vědeckotechnického temna. Jenže touha po poznání se nedá zastavit, a i když to trvá mnoho staletí, člověk dostává druhou šanci. Využije ji, nebo u něj před pudem sebezáchovy opět převládne touha po moci?

Americký spisovatel Walter M. Miller je často uváděn jako muž jediného románu, a to právě Chvalozpěvu na Leibowitze. I ten však stačil, aby se autor zapsal do dějin fantastiky zlatým písmem. Nadčasové dílo plné znepokojivých a obecně platných otázek týkajících se smyslu života a dobra či zla v člověku jako takovém i dnes provokuje a vybízí k zamyšlení. A vůbec přitom nevadí, že už je jiná doba, technologie pokročily vpřed mílovými kroky a ani svět už nestojí na pokraji totální jaderné války dvou pevných mocenských bloků…

Vznešené poslání Leibowitzova řádu
Román je tvořen třemi relativně samostatnými novelami, které odděluje propast času – události prvního a posledního textu jsou od sebe vzdáleny více než tisíciletí. Spojuje je naopak místo, kde se odehrávají: klášter zasvěcený svatému Leibowitzovi, vědci z dob před katastrofou nazývanou Plamenná potopa, umučenému rozvášněným davem v čase prvních chaotických zmatků po válce.

Řád svatého Leibowitze si dal za úkol schraňovat veškeré možné vědomosti a písemnosti, které se podařilo najít a uchránit, a to i přesto, že jim v podstatě vůbec nikdo nerozumí a nedokáže rozlišit podstatné od nepodstatného. Někteří z členů řádu, podobni mnichům z dob prvního tisíciletí, pak v časech největšího úpadku lidstva, kdy svět zachvátilo barbarství, negramotnost a kanibalismus, překreslují do překrásné iluminované podoby i technické výkresy, případně tempem pěti stránek za celý život doplňují chybějící části textu na ohořelých stránkách. (Netroufal si změnit něco, čemu nerozuměl, ale tabulky součástek a tiskacím písmem vyvedené informace by přece mohly být rozmístěny kolem schématu symetricky, na svitcích a štítcích. Jelikož význam vlastního schématu mu zůstával záhadou, neodvažoval se pozměnit jeho tvar a dispozici ani o chlup, ale když teď nezáleželo na barvě, říkal si, proč by to nemohlo být krásné. Uvažoval, že šušníky a krucánky vyvede ve zlatě, ale čmáranice byla na zlacení příliš složitá a zlatá ploška by byla nápadná (…) Když bratr Homer iluminoval M, proměnil je v nádhernou spleť listů, plodů a větviček, snad i s úskočným drakem, ale stejně zůstalo čitelné jako M. Francis neviděl důvod, proč by totéž nemělo platit pro schéma…) Tato na první pohled nesmyslná a sisyfovská práce však nakonec přináší ovoce. Vývoj se nedá zastavit a zájem o vědu roste – ztracené vědomosti jsou znovuobjevovány a interpretovány novými generacemi badatelů. Jenže ani jedna zkušenost lidem nestačila a historie se jakoby v kruhu opakuje znovu: je rok 3781 a světu opět hrozí jaderná válka. Řád svatého Leibowitze musí najít nový způsob, jak splnit svůj prvotní úkol: ochránit lidské vědomosti, a zároveň při tom šířit slovo boží. A to i v případě, že Země bude tentokrát definitivně zničena …

Věčný spor světského rozumu a víry
Román Chvalozpěv na Leibowitze je velmi ovlivněn autorovou vírou v boha. Na rozdíl od mnoha jiných křesťansky zaměřených spisovatelů však Miller ani v náznacích nesklouzl k prosté propagaci víry zprostředkované pomocí černobílého vidění světa a zaplnil své dílo spoustou dráždivých otázek, které dávají čtenáři na výběr, jakou cestou se vydá. Když světsky zaměřený vědec v prostřední části románu postupně odhaluje staré vědomosti, opat kláštera dobře ví, že končí jedna etapa dějin a začíná nová, nebezpečnější, protože všechny znalosti, které jeho řád léta schraňoval, už jednou vedly ke katastrofě, a jsou tudíž snadno zneužitelné. Má však právo je skrývat a bránit tak pokroku?

Ještě dál ve svých otázkách po morálce pak Miller jde v závěrečné části, v debatě opata s lékařem, který vydává nevyléčitelně nemocným červené karty, které jim mají umožnit bezbolestnou smrt – jedná se o humánní čin, jenž pomáhá od bolesti, nebo o dílo ďáblovo jdoucí přímo proti božím přikázáním?

A není snad právě tento spor jednoznačný důkaz, že Millerova kniha má co říct i dnes? Pokud předchozí řádky vzbudily dojem, že Chvalozpěv na Leibowitze je nečitelný filozofický traktát určený jen pro intelektuálně zaměřené čtenáře, opak je pravdou. Děj jednotlivých částí je přímočarý a srozumitelný, prodchnutý jemným ironickým humorem, který jinak značně závažné téma i celkovou tragičnost značně prosvětluje. Miller je rozený vypravěč – a úspěšný povídkář, a tak i jeho jediný dokončený román má spád a netrpí zbytečnou rozvláčností ani didaktičností.

Zároveň však nijak neskrývá, že by měl být i varováním, nenápadným, ale černým svědomím lidstva, jehož symbolem je zde postava starého židovského poutníka/poustev­níka/žebráka, procházejícího všemi částmi knihy – člověk je nepoučitelný a své chyby opakuje pořád dokola. Ale je také schopen podobně jako bájný pták Fénix vždycky z popela vstát a znovu se začít škrábat vzhůru…

  • Walter M. Miller: Chvalozpěv na Leibowitze
  • vydal: Laser-books, Plzeň 2007
  • přeložil: Petr Kotrle
  • obálka: John Picacio
  • 360 stran / 199 Kč

Recenze byla uveřejněna v magazínu Pevnost 10/2007.

6. listopadu 2007, Jiří Popiolek

Diskuze k článku

Žádný příspěvek.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení captcha Text, který vidíte na obrázku nalevo.

Tučné Kurzíva Podčiarknuté

Jiné HTML značky nejsou povoleny.
Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).