Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677
Vážení zákazníci, v nejbližších dnech budou z důvodu nařízení vlády až do odvolání uzavřeny naše pobočky v Ostravě, Praze a Brně:
Objednávky přes PPL a poštu budou v omezenějším režimu nadále odcházet. Osobní odběry jsou po tuto dobu pozastaveny. Vzhledem k výpadkům v distribucích může kompletování objednávek trvat delší dobu. Napište nám prosím do poznámky, pokud můžeme poslat objednávku i nekompletní. Děkujeme za pochopení a těšíme se na vaši návštěvu.

Na půl cesty do hrobu (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Noční lovci 1

Jeaniene Frost: Na půl cesty do hrobu (Noční lovci 1)

Poloviční upírka Catherine Crawfieldová loví upíry s jediným cílem – pomstou. A přitom doufá, že jednou ze stvůr bez tlukoucího srdce bude její otec. Muž, který zničil život její matce. Dříve, než se jí to podaří, je ale zajata Bonesem, upířím lovcem odměn, a přinucena vstoupit do nerovného partnerství. Bones je ochoten Cat pomoci hledat otce, ale pouze pod podmínkou, že s ním začne trénovat. Cat tedy souhlasí, aby ji přitažlivý noční stopař trénoval, dokud se jí bojové reflexy nezostří jako tesáky jejího trenéra. Ale dřív, než Cat dokáže plně využít svých nově nabytých schopností drsné lovkyně démonů, začne ji i Bonese pronásledovat skupina zabijáků. Nyní si Cat musí zvolit, na čí stranu se přidá. Avšak Bones ji přitahuje více než jakýkoli jiný muž s bijícím srdcem…

Půlnoční Simmsův hřbitov nebyl moc příjemné místo. Od silnice ho dělila křoviska, stromy a skalnatý sráz. Přesně jak Bones řekl, strom se ohýbal přes sráz a mezi chátrajícími náhrobky živořil jehličnan. Jak jsem procházela mezi hroby a četla data na jejich kamenech, byla mi Bonesova poznámka, že Winston pracoval v šedesátých letech jako dělník na železnici, mnohem jasnější. Myslel šedesátá léta devatenáctého století, ne minulého.

Za mnou se zjevila postava a já sebou s tichým výkřikem škubla a vytáhla jsem nůž.

„Jsi v pohodě?“ křikl téměř okamžitě Bones. Čekal kus od hřbitova, což vysvětlil tím, že ho pak nemrtví nevidí. Představa, že spolu upíři a duchové moc nevycházejí, byla prostě moc podivná. Copak se k sobě ani v posmrtném životě nemohly rozdílné druhy chovat hezky?

Přečtěte si i DRUHOU UKÁZKU Z KNIHY NA PŮL CESTY DO HROBU

„Jo…“ odpověděla jsem, když se mi srdce trochu zklidnilo. „Nic se neděje.“

Což sice nebyla pravda, ale nepotřebovala jsem jeho pomoc. Za mnou prošla sotva rozpoznatelná postava v plášti s kapucí, jako by po studené zemi plula. Zamířila až k hraně srázu a pak s tichým výkřikem zmizela. Fascinovaně jsem sledovala, jak se o chvíli později ta samá postava objevila opět na tom samém místě a celá scéna se opakovala.

Po mé levici vzlykala u náhrobního kamene žena s nejasnými obrysy. Letmo jsem zahlédla její šaty, nebyly z této doby, a pak se i ona rozplynula v nicotu. Několik vteřin jsem čekala a pak se u náhrobního kamene objevil její obrys znovu. Opět se rozplakala. Potom se její pláč stejně jako ona znovu rozplynul.

Zaseknutá gramodeska, pomyslela jsem si temně. Jo, Bones to popsal naprosto přesně.

V rohu hřbitova stál náhrobní kámen se sotva čitelnými písmeny, ale v prvním jméně jsem poznala W a T a příjmení začínalo na G.

„Winstone Gallaghere!“ křikla jsem hlasitě a pro důraz jsem pěstí bouchla do kamene. „Pojď sem!“

Nic. Zavanul studený noční vítr a já se schoulila v bundě a zašoupala nohama.

„Ťuk, ťuk, kdo tam?“ zkusila jsem potom a naprosto si uvědomovala, jak absurdní to musí být.

U stromů za mnou se něco pohnulo. Nebyl to přízrak v kápi, který pořád opakoval cestu k útesu, ale stín téměř rozmazaný. Možná se jen vítr prohnal křovisky. Obrátila jsem pozornost zpátky k hrobu u svých nohou.

„Oooooo, Winsssttonnnnne…“ zahulákala jsem rádoby strašidelným hlasem. „Mám tu něco pro tttteebbe!“

„Zatracená drzá teplokrevná osobo,“ nesl se vzduchem hlas. „Uvidíme, jak rychle dokážeš utíkat.“

Ztuhla jsem. To neznělo jako jakýkoli člověk, kterého jsem kdy slyšela. Ve chvíli, kdy jsem se za hlasem otočila, se vzduch kolem mě ochladil. Stín, který jsem předtím viděla jen rozmazaně, změnil podobu a přede mnou se objevil asi padesátiletý muž s pivním pupkem a šilhavýma očima. Hnědé vlasy měl prokvetlé šedivými nitkami, otrhaný byl jako dlouholetý piják whisky.

„Slyšelas, ne?“ Znovu promluvil tím podivným hlasem s ozvěnou. Na vteřinu se jeho stín zamihotal a pak listí pod jeho nohama naráz vylétlo do vzduchu.

„Jsi Winston Gallagher?“ zeptala jsem se.

Duch se ohlédl přes rameno, jako by čekal, že mluvím na někoho jiného.

Přidala jsem na důrazu. „No?“

„Ona mě přece nevidí…“ zamumlal si pro sebe.

„Tak nevidím, jo?“ Vykročila jsem k němu a nemohla se dočkat, až z tohohle děsivého místa vypadnu. „Jo, vídám mrtvé lidi. Kdo to mohl tušit. A teď si promluvíme. Zjišťuju, kdo tu nedávno zemřel, a slyšela jsem, že bys mi mohl pomoct.“

Bylo skoro zábavné pozorovat, jak se výraz jeho průsvitné tváře mění z nedůvěřivého na bojovný vzhledem k tomu, že neměl žádné fyzické svaly. Byla to jen vzpomínka na muže, který se před desítkami let mračil úplně stejně?

„Vypadni odtud, jinak tě hroby pohltí a už se nikdy nedostaneš ven!“

Páni, že se mě ale snažil zastrašit. Kdyby přišel s něčím jiným, možná by mě i zaujal.

„Já se hrobů nebojím, napůl jsem se v jednom narodila. Ale pokud chceš, abych odtud šla…“ otočila jsem se, jako bych chtěla odejít, „dobře, ale pak budu muset tuhle flašku hodit do nejbližšího koše na odpadky.“

Z bundy jsem vytáhla průhlednou láhev s kovovým uzávěrem. Téměř jsem se rozesmála, jak mu oči nabyly pevných obrysů a upřeně láhev pozorovaly. Musel to být Winston, tenhle krok splněn.

„Coooo ttttoooo mááááááššššš, paní?“

První slovo znělo téměř smyslně. Odzátkovala jsem láhev a víčkem mávla pod obrysem jeho nosu.

„Kořalku, můj příteli.“

Nebyla jsem si jistá, jak si Bones představoval, že bych ho tím měla uplatit. Trochu mu vylít na hrob? Prostrčit mu láhev skrz průsvitné tělo? Nebo ho tím ošplíchnout?

Winston znovu zaskučel tak, že by to probudilo kohokoli, kdo by byl v doslechu.

„Prosím, paní!“ Z hlasu mu zmizelo nepřátelství, místo něj zněl jeho hlas spíš zoufale. „Prosím, napij se. Napij se!“

„Já?“ zalapala jsem po dechu. „Tak to rozhodně ne!“

„Ach, dovol mi skrze tebe ochutnat!“ žadonil.

Ochutnat skrze mě. Teď už vím, proč Bones neřekl, jak mám Winstona nalákat ke spolupráci. Tohle mám za to, že jsem i v nejmenších detailech důvěřovala upírovi! Podrážděně jsem se podívala na ducha, zatímco v mysli jsem osnovala pomstu na jistém bledém stvoření noci s pokojovou teplotou.

„Dobře, trochu se napiju, ale pak mi dáš jména všech mladých žen, které v okolí zemřely. Žádné autonehody nebo nemoci. Jen vraždy.“

„Přečti si noviny, paní. Na to mě nepotřebuješ,“ štěkl, „a teď se napij!“

Vážně jsem neměla náladu na dohadování se s dalším mrtvým. „Asi jsem nepřišla moc vhod,“ opáčila jsem mile, „takže radši půjdu.“

„Samantha Kingová, sedmnáct let, zemřela včera v noci na vykrvácení!“ vykřikl. „Prosím!“

Ani jsem ho nemusela požádat, aby specifikoval způsob smrti té ženy. On to pití asi vážně moc chtěl. Napsala jsem si poznámku do notesu a pak si přihnula z láhve.

„Och, panebože!“ Chvíli jsem se tím pitím dusila a jen vzdáleně si uvědomila, že mi duch vstoupil do hrdla. „Fuj, to chutná jako petrolej!“

„Tak sladké!“ zněla jeho jediná odpověď, když mi vyšel druhou stranou krku ven. „Anoooo! Chci víc!“

Pořád jsem kašlala a hrdlo mě pálilo. Jen nevím, jestli z tekutého ohně, nebo z toho, jak mi duch prošel tělem.

„A já chci další jméno,“ snažila jsem se říct. „Pak ti dám víc.“

Nemusela jsem Winstona dvakrát prosit. „Violet Perkinsová, dvacet dva let, minulý čtvrtek ji uškrtili. Celou dobu brečela.“

Nezdálo se, že by mu jí bylo líto. Před očima mi mávla jeho ruka s rozmazanými obrysy. „Teď ty.“

Zhluboka jsem se nadechla a poslala další pálivý lok do hrdla. Rozkašlala jsem se snad hůř než napoprvé a oči mi zvlhly.

„Proč by měl někdo za tenhle dryák platit?“ lapala jsem po dechu. Když Winston znovu prošel mým tělem a vynořil se za mnou, v hrdle mi už tepalo.

„Myslel sis, žes mi moji pálenku navěky vzal, co, Simmsi?“ zakřičel Winston na procházející přízrak v kápi. Ten nereagoval. „No podívejme, kdo tu pije, zatímco ty budeš navždy jen padat z útesu! Další panák je na tebe, starej Johne! Carmen Johnsonová, dvacet sedm, před deseti dny vykrvácela k smrti. Pij, paní! A tentokrát si přihni jako ženská a nesrkej jako mimino!“

Jen jsem na něj užasle zírala. Ze všech možných věcí mu pití chybělo nejvíc. „Jsi mrtvý, a přesto jsi pořád alkoholik. To nejde moc k sobě.“

„Dohoda je dohoda!“ zahřímal. „Pij!“

„Ksakru,“ zamumlala jsem pro sebe a nešťastně se podívala na láhev. Vedle tohohle i gin chutnal jako cukrová voda. Za tohle Bones zaplatí, pomyslela jsem si. A hodně. Stříbrný kůl je na něj málo.

O dvacet minut později jsem měla v notesu třináct jmen, láhev prázdnou a nohy mi zvláčněly. Kdybych nebyla tak nalitá, divila bych se tomu počtu mladých děvčat, která v minulých měsících někdo zavraždil. Copak se nový guvernér v televizi nechvástal, jak díky jeho politice klesla kriminalita? Jména v notesu tvrdila něco jiného. Říct těm dívkám, že kriminalita klesla, vsadím se, že by nesouhlasily.

Winston ležel na zemi, pažemi si objímal břicho, a když jsem si hlasitě říhla, usmál se, jako by si právě ulevila jeho bránice, a ne má.

„Ach, paní, jsi anděl. Určitě nezbyla ani kapička? Možná si vzpomínám ještě na jednu ženu…“

„Je to pryč,“ odsekla jsem neurvale a znova si říhla. „Je to prázdný. A to jméno bys mi měl říct i tak, když už jsi mě donutil vypít ty splašky.“

Winston se na mě usmál rozjařeně jako šílenec. „Vrať se s další flaškou a vzpomenu si.“

„Seš sobeckej duch, víš to?“ mumlala jsem a vrávorala pryč.

Ušla jsem sotva pár metrů, když jsem znovu ucítila, jako by mi do kůže bodaly malé jehličky, jen to tentokrát nebylo v krku.

„Hej!“

Shlédla jsem a viděla, jak mi Winstonův křenící se průsvitný duch vyletěl z kalhot. Chechtal se, když jsem se plácla do boku a poskočila.

„Ožralý nechutný prase!“ zařvala jsem. „Hajzle jeden!“

„Dobrý večír i tobě, paní!“ volal, když se jeho obrysy začaly vytrácet. „A brzy se vrať!“

„Přeju ti hrob plný červů, ty zmetku!“ křikla jsem v odpověď. Ten zpropadený duch se mi dostal na třetí metu. Mohla jsem klesnout ještě níž?

Padesát metrů ode mě vyšel z houští Bones. „Co se stalo, kotě?“

„Ty! Tys mě obelhal! Už nikdy v životě nechci vidět ani tebe, ani tu flašku jedu, jasný?“

A pak jsem po něm prázdnou láhev od pálenky mrštila. Nebo jsem se o to aspoň pokusila. Minula ho o dobré tři metry.

Udiveně ji zvedl. „Ty jsi vypila celou tu zatracenou flašku? Měla sis jen párkrát usrknout!“

„A řekls mi to snad? Řekl?“ Došel ke mně zrovna ve chvíli, kdy jsem si kecla na zem. „Neřekl jsi mi vůbec nic. Mám ta jména, a na tom jediném záleží, ale vy chlapi… jste všichni stejní. Živý, mrtví, nemrtví – všichni jste zvrhlí. A ten opilec mi vlezl do kalhot! Víš, jak nehygienické to je?“

Bones mě zvedl na nohy. Chtěla jsem protestovat, ale nemohla jsem si vzpomenout, jak se to dělá. „Cos to řekla?“

„Winston mi vletěl do kalhotek, to se stalo!“ oznámila jsem a přitom škytala.

„Proč, ty podlé chlípné strašidlo!“ křikl Bones k hřbitovu. „Kdyby mi trubky pořád fungovaly, šel bych za tebou a pochcal ti hrob!“

Myslím, že jsem zaslechla smích. Nebo to byl možná jen vítr.

  • překlad: Zuzana Ľalíková

Redakce Fantasye doporučuje podobné série:

Hamiltonová Laurell K.: Anita Blakeová 01 - Provinilé slasti - nové vydání
Ward J. R.: Bratrstvo černé dýky 08 - Milenec jen můj
  1. Laurell K. Hamilton (série Anita Blakeová, lovkyně upírů Anity Blakeové)
  1. J. R. Ward (série Bratrstvo černé dýky)
18. dubna 2012, Jeaniene Frost

Diskuze k článku

Žádný příspěvek.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení captcha Text, který vidíte na obrázku nalevo.

Tučné Kurzíva Podčiarknuté

Jiné HTML značky nejsou povoleny.
Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).

Noční lovci 1 - Na půl cesty do hrobu

Noční lovci 1 - Na půl cesty do hrobu
  249 Kč