Vladimír Šlechta: Nejlepší den pro umírání

Thompson nemůže žít ani s lidmi, ani s elfy. Pro jedny je nenáviděným půlelfem, pro druhé zase opovrhovaným poločlověkem. Jeho domovem se teď stalo gobliní město Likario. Nechává se najímat jako žoldák, prozkoumává staré chrámy a hledá poklady, bojuje s orky i s prastarými stvůrami. Má dva cíle. Za prvé: přežít a udržet naživu i svou rodinu. Za druhé: pomstít se těm, kteří mu ublížili. Obojí je velice těžké, ale Thompson se nevzdává. Knížka Nejlepší den pro umírání přináší příběhy, které jsou ve vnitřní chronologii cyklu Pohraničí na úplném začátku.

Zimní zakázka (ukázka)

Sníh před hrádkem byl rozdupaný, dva ukoptění chlapíci v dlouhých hazukách a vypelichaných kožešinových vestách vypřahali koně ze saní. Kolem nich pulzoval asi třicetihlavý shluk vyděšených nevolníků. Správce vedl Thompsona do hrádku. Prošli vysokými dvoukřídlými dveřmi, uvnitř na ně dýchl chlad starých stěn. I tady bezcílně pobíhali nějací lidé, bylo jich méně než těch venku, ale zdáli se ještě vyděšenější.
Prošli temným průjezdem, vystoupali po nějakých schodech a ocitli se v rozlehlé prostydlé místnosti s vysokým trámovým stropem. Denní světlo sem dopadalo velikými okny ze skleněných tabulek. Kousek od krbu stál kovaný držák na palivové dřevo, vedle něj rozlehlá postel a dvě titěrná sedátka. Víc nábytku tu nebylo. Na neomítnutých kamenných zdech viselo pár zašlých drapérií.
Napříč postelemi ležel na břiše mládenec v kalhotách a kazajce ze zeleného sukna, ze zad mu trčel zlomený šíp. U okna stál kapitán jezdců v černém plášti, zpod kterého probleskoval kov kroužkové košile. Pan Kollmann, brunátný, nízký, ale rozložitý čtyřicátník, chodil sem a tam. Zatím si ani nesundal medvědí kožich. Ostatně – nečekali ho, v místnosti dosud nikdo nezatopil a byla tu pořádná zima. Když uviděl příchozí, zaprskal do pečlivě zastřižených černých vousů: „Konečně vás našli, správce! Kde jste se schovával? Tenhle muž nutně potřebuje ranhojiče!“
Richarda se opřela o kamennou zeď a sundala si z hlavy čapku. Čolek položil svůj batoh na zem a sedl si na něj.
„Tady nemáme žádného doktora, vznešený pane!“ zakníkal vystrašený správce. „Jen takového, který léčí dobytek…“
„Tenhle muž byl raněný, když hájil moje zájmy, a já se o něj postarám, i kdybych ho měl operovat sám!“ řval pan Kollmann a ukazoval na Jorga Dachlera. „A o vás se taky postarám – vy neschopnej idiote!“
„Žádný křik není zapotřebí,“ zavrněl Thompson. „Ošetřím ho.“
„Cože? Co jste zač? Pane správce – co jste to sem přitáhl za bandu pobu…“
Thompson udělal drobné gesto a pan Kollmann rázem ztichl. Pak Thompson vysekl dokonalou poklonu: „Jmenuji se Thompson. Thompson, k vašim službám. Tato dáma je má družka Richarda a zde tento mladík je můj syn, říkáme mu Čolek. Patří k nám ještě můj dědeček, ten je však dosud v lesích. Zjišťuje pozice pytláků a jejich počet.“
„Váš dědeček…“
„Buďte bez obav, postarám se o vašeho hajného. Jsem studovaný lékař. V Thonnierice jsem provozoval lékařskou praxi.“
„Lékařskou praxi?“
„Ano. Také jsem na tamní univerzitě přednášel filozofii, doufám, že vás takové počínání příliš neuráží.“
Pan Kollmann, dokonale vyvedený z míry, se rozhlédl po příchozích. Čolka jen přelétl pohledem, zadíval se však na Richardu a nedokázal od ní odtrhnout oči.
„Ona je… Ona je…“ zakoktal.
Richarda měla štíhlou a houževnatou postavu, popelavě šedé vlasy zkrácené hned pod špičatýma ušima, velké mandlové oči. Nejvýraznější ze všeho byly jizvy na jejích lících. Kdysi jí někdo rozřízl ústa od ucha k uchu a pak je zase sešil rychlými, neobratnými stehy. Neúspěšně se pokusila zakrýt jizvy modrozeleným tetováním.
„Ona je elfka!“ vyhrkl konečně pan Kollmann.
„Nikoliv elfka, ale půlelfka. Je v tom nějaký problém?“
„Já nevím…“
„Já jsem také půlelf, pane Kollmanne, podívejte se na moje ucho,“ odhrnul si Thompson dlouhé tmavé vlasy. „Ale teď, s vaším dovolením, bych se věnoval pacientovi. Stále ztrácí krev. V chladném počasí se krev špatně sráží, víte? Ri? Byla bys tak laskavá a asistovala mi?“
Richarda se pohnula. Útlá ženská ruka chytila Jorga za zápěstí. Jorg, nacházející se na rozhraní mdloby a vědomí, pocítil mravenčení. Žhaví mravenci se mu rozlézali od zápěstí až k srdci. Do této chvíle se třásl zimou, teď ho zalévalo teplo. Pohnul hlavou, podíval se stranou a zahlédl zohyzděnou, nesmírně smutnou tvář Thompsonovy společnice.
„Tak se na to podíváme,“ halasil Thompson. „Čolku – zalov v batohu a podávej. Čisté plátno, nožík, umrtvující mast, vždyť víš, co a jak. Chlapče, jak se jmenuješ? Jorg? Tahle tvoje kazajka i košile jsou na vyhození. Nasákly krví a teď jsem ti je ještě musel rozřezat. Je tu docela zima, co že jsi tak nalehko? Pane Kollmanne, Jorg bude potřebovat náhradní oblečení…“
Jorg Dachler cítil, jak mu obratné prsty vyndávají hrot šípu ze zad. Vlastně to ani nebolelo.
Utápěl se ve smutných Richardiných očích, tepnami mu proudilo roztavené zlato.
„Hrot nebyl hluboko, narazil na lopatku. Víte, co si myslím? Nechtěli ho zabít, jenom postrašit. Vypláchni to kořalkou, Čolku. Podej jehlu a nit…“
Ve chvíli, kdy mu lili do rány silnou pálenku, pocítil Jorg bolestivé škubnutí, které však okamžitě odeznělo. Zašívali ho – ale jako by to dělali někomu jinému. Mohla za to utišující mast? A nebo mravenčení, proudící z ruky půlelfky?
Obvázali ho, posadili na posteli a oblékli do vyšívané košile a nabírané kazajky, které nechal pan Kollmann přinést ze saní. Nakonec mu dali mu vypít nějakou trpce chutnající tekutinu. Jorg cítil, jak se mu rychle vracejí síly.
„A teď, pane správce,“ zahartusil pan Kollmann, „bych rád věděl, co se tady děje! Kdo byli ti lidé, kteří nás napadli?“
„Také bych si to rád vyposlechl,“ zaševelil Thompson.
„Jsou to pytláci, pane,“ pustil se správce do vysvětlování. „Sedláci z druhého břehu Losinavy z panství barona org Charabelase. Naučili se lovit ve vašich lesích.“
„Jak je to možné? Jak jste to mohli připustit?“
„Posílal jsem stížnost na baronovu kancelář. Odpověděl mi nějaký nižší úředník – že pan baron má na svém panství pořádek a nebude ho zajišťovat v nějakých… Pustinách. Pro obyvatele Impéria je všechno, co se nachází severně od jejich hranic, pohraničím.“
„Jaké doprošování, člověče! Musíte těm sedlákům ukázat tvrdou ruku! Zakročit!“
„Snažíme se, pane, ale je nás málo. Příliš málo.“
„Kolik máte lesníků? Dvanáct? To vám připadá málo?“
„Jen deset, můj pane. Jednoho zabili pytláci na jaře, dalšího ošklivě potloukli. Ještě se nevzpamatoval, zůstává na lůžku…“
Pan Kollmann ochabl ve svém rozhořčení a řekl docela tiše: „Jak dlouho už to trvá s těmi pytláky?“
„Odjakživa můj pane. Nechtěl jsem tím zatěžovat slečnu Aglaju, dokud byla majitelkou panství ještě ona… Bylo to jen drobné pytláctví, pane, jenomže teď se to strašně zhoršilo! Drzost pytláků přesáhla všechny meze!“
„Ukážu jim!“ zvedl pan Kollmann sevřenou pěst.
Thompson se pousmál: „Co jim ukážete, pane Kollmanne? Překročíte Losinavu, vtrhnete na území Impéria a vypálíte baronu org Charabelasovi pár vesnic?“
Správce mu skočil do řeči: „My děláme, co je v našich silách, můj pane! Předevčírem sbíral chalupník klestí a našel vyvrženého srnce. Spěchal pro nás a my jsme číhali, až se pytláci vrátí pro kořist. Jednoho jsme zatkli a uvěznili, další uprchli. Bál jsem se, že se jich přihrne celá tlupa a pokusí se našeho zajatce osvobodit. Ještě včera jsem odjel do Muchlova, před měsícem tam byli ubytováni naši vojáci. Jenže vojáci odtáhli. Zastihl jsem v Muchlově jen tuhle ozbrojenou skupinu… rodinu pana Thompsona… Oni se vyznají v zacházení se zbraněmi, můj pane!“
„Co jste vůbec zač?“ podíval se pan Kollmann na Thompsona. „Doktor? Filozof?“ Poslední slovo vyplivl, jako by to byla urážka.
„Nic z toho už není pravda,“ pokrčil Thompson rameny. „Jsme žoldáci. Zabíjíme skřety za peníze.“
„Zabíjíte skřety?“
„Jistě. Orky v Orcigardu. Arkastie vyplácí za skalpy odměnu.“
„Jak jste se vůbec ocitli v Muchlově?“ zeptal se pan Kollmann udiveně.
„Chystali jsme se tam přezimovat. Chtěli jsme v místním hostinci strávit pár měsíců. Přečkat do jara. Muchlov – to jméno se mi líbilo. Hodně jsme si zašli, abychom se dostali právě tam.“
„Věřte, že nám budou užiteční, můj pane!“ vmísil se do hovoru správce. „Pytláci se vrátili, jak jsem se obával! Přitáhli ve velikém počtu! Prý obsadili samoty Lomec a Kapradiny! Rodinu hajného Jorga Dachlera vzali jako rukojmí – on utekl, aby nás varoval!“
„Můj pane!“ přerušil ho kapitán jezdců, stojící u okna. „Támhle na západě stoupá sloup kouře.“
Okno směřovalo k jihu. Místnost se nacházela ve druhém patře a krajina se stále mírně svažovala, takže skleněnými tabulkami bylo možné přehlédnout celý pás zasněžených pastvin a remízků mezi Štěkří a nedotčeným lesem. Sloup kouře se zdvíhal ve vzdálenosti pěti či šesti mil.
Správce přešel k oknu a sevřel ruce v pěsti: „Zapálili samotu Lomec!“
Brunátná červeň ve tváři pana Kollmanna se změnila na sinalou. Zdálo se, že muž v medvědím kožichu neví kudy kam.
„Co budeme dělat?“ vyhrkl.
„Počkáme na dědečka,“ zaševelil Thompson. „Myslím, že tu za okamžik bude.“
„Počkáme? Na vašeho dědečka?“
„Ano…“
Čekali. Pan Kollmann, správce i kapitán jezdců se dívali z okna, pozorovali vzdálený požár. Mladičký Čolek seděl s hlavu v dlaních na složených batozích. Zjizvená Ri k němu přiklekla, objala ho a cosi mu šeptala do ucha.
Thompson přešel k posteli a oslovil Jorga: „Jak se cítíš, mládenče?“
„Dobře,“ odpověděl Jorg. „Vlastně dobře.“
„Vždyť jsme si na tobě taky dali záležet.“
„Pane Thompsone, pytláci drží mou rodinu, ženu a dvě malé děti…“
„Něco s tím uděláme. Neměj strach, Jorgu. Znáš dobře místní lesy? Odsud až k Losinavě? Vyznáš se v situaci? Vede ty pytláky někdo?“
„Vůdce pytláků se jmenuje Bogart,“ odpověděl Jorg.
„Bogart – to je jméno, nebo příjmení?“
„Nevím. Prostě Bogart. Je rychtářem osady Cambefort.“
„Ah! Vaše válka začala být osobní! Znáte se i jmény! Myslím, že dědeček je tady.“
Dveře do místnosti se otevřely, dovnitř však foukl jen závan studeného vzduchu. Oči přítomných se upřely tam, kde se ve veřejích mihotala jakási rozostřená šmouha. Už jen z pozorování té šmouhy bolely oči. A náhle, ostře a bez přechodu, se na místě šmouhy zhmotnil vysoký stříbrovlasý elf.
Pan Kollmann, kapitán jezdců i Jorg Dachler tlumeně vykřikli.
„Tohle je můj dědeček Skjúwink,“ představil elfa Thompson.
Jorg vydechl. Ještě nikdy předtím elfa neviděl. Tohle nebyl elfský les, tady elfové nikdy nežili. Rázem pochopil, proč se vypráví, že elfové jsou ve skutečnosti přízraky nebo lesní démoni.
Šel z něj strach. Také z něj vyzařovala jakási nadlidská vznešenost. Vůbec nevadilo, že je starý, prastarý. Oblékl se tak, jako by venku zuřilo horké léto: do volné haleny z losí kůže, ozdobené sežmoulaným třepením, která mu sahala až ke kolenům. Na nohy si obul zašlé mucklutiny, vysoké elfské boty vykrojené z jediného kusu kůže tak, aby při jejich šití bylo zapotřebí co nejméně stehů. Jinak už na sobě neměl nic. Žádný plášť, žádný kožich nebo vestu, žádnou čepici. Elf si zimy nevšímal. Možná že si však zima nevšímala jeho.
Na zádech mu visel obrovský dvouruční meč. Kolem hlavy se mu ježily oslnivě bílé vlasy, které vypadaly jako svatozář. Trčely z nich dvě dlouhé špičaté uši.